Laura a Giorgione - Obraz pro mistra Giacoma

Na začátku 16. století přišel do Benátek nadaný mladík Giorgione, pocházející z provincionálního Castelfranka, a zakrátko tu změnil osudy zdejší slavné malířské školy. Do jeho příchodu umělci v obrazech obdivovali nádherné Benátčanky jen jako světice a madony. Giorgione je však začal malovat takové, jaké byly – jako svůdné a krásné bytosti stvořené k lásce a milování.

Obraz pro mistra Giacoma

Malíř nám toho moc neprozradil. A přece pro kunsthistoriky-detektivy zůstala na zadní straně obrazu jistá stopa. Je tu nápis, který se vymyká zavedené konvenci. Zní takto: „1. června 1506 bylo toto dílo vytvořeno rukou mistra Giorgia z Castelfranka, kolegy mistra Vicenza Cateny, na žádost mistra Giacoma.“

Catena byl vcelku průměrný malíř, ale v jeho dílně Giorgione záhy po příchodu do Benátek pracoval. O mistru Giacomovi nevíme nic. Jisté však je, že dívka si obraz sama neobjednala a že malíři moc záleželo na tom, aby – pokud by byla malba darována – se mohl nový majitel snadno dopátrat, kde mladého malíře najde. Proto onen odkaz na Catenu, v Benátkách už zavedeného.

V inventáři ze 17. století je malba vedena jako podobizna Laury, múzy básníka Petrarky. Obraz se vymyká z rámce běžných portrétů. Dívka je oblečena a současně na citlivém místě obnažena, což vyvolává dojem značné smyslnosti. Erotika a krása se tu snoubí dohromady. To samo o sobě dává za pravdu většině badatelů, kteří se domnívali, že Laura byla prominentní benátskou kurtizánou. A soudě podle oblečení pohybovala se v těch nejvyšších kruzích.

Předchůdkyně Veroniky Francové

Laura patřila kolem roku 1500 asi k takovým prostitutkám, jakou byla o půl století později proslulá Veronica Francová, což znamená, že náležela do kategorie tak zvaných intelektuálních kurtizán čili cortigiana onesta, které se lišily od svých kolegyň šlapajících ulice, zvaných cortigiana di lume, jejichž zákazníky byli nejčastěji námořníci a dělníci v přístavu. Možná se stejně jako Veronica těšila ve své době značné slávě.

Francová plně uspokojila i touhy francouzského krále Jindřicha III. a ve svých ložnicích okusili její talent přední benátští aristokrati. V roce 1998 o ní Marshall Herskovitz natočil celovečerní film s názvem Nebezpečná krása. Veronica psala i básně, zajímala se o umění, z malířů ji portrétoval Tintoretto, ale obraz se moc nepovedl.

Laura, zhruba o dvě generace starší než Francová, měla větší štěstí, že potkala Giorgiona, který mezi Benátčany nejvíce proslul v oslavě ženské krásy. Mimo jiné namaloval i akt překrásné dívky spící v krajině, v jejímž pozadí je podhůří Alp. Toto dílo – stejně jako portrét s obnaženým prsem – znamenalo úplnou uměleckou revoluci, která našla svoje echo v díle Tiziana i Cranacha, a inspirovala dokonce ještě Velázqueze.

Giorgione si však byl dobře vědom i pomíjivosti krásy. Jeden z nejznámějších obrazů v benátské Accademii zachycuje stařenu, která v ruce drží nápis: Col tempo čili Časem. Snad jen francouzský básník Villon vyjádřil sešlost věkem se stejnou naléhavostí. Je to bývalá benátská kněžka lásky, nebo Giorgioneho matka? Ani v tomto případě se úplnou pravdu asi nikdy nedozvíme. Fakta chybí, zůstaly však poetické obrazy jako Laura a tzv. Venuše, jitřící po staletí imaginaci diváků i historiků umění.

Archiv, časopis Krásná 2007