Váhy – princip světa a vesmíru? (3. díl)

Aralské jezero

Ve světě však vznikají i daleko rozsáhlejší ekologické změny, zpravidla katastrofického rázu, které zcela mění dosavadní poměry v ekosystémech a vytvářejí se zcela nové poměry. Dnes už klasickým příkladem jsou změny v oblasti Aralského jezera v průběhu 70. a 80. let minulého století. Masivní čerpání vod přítoků řek na závlahy bavlníkových polí způsobilo několikametrový pokles hladiny jezera, které začalo rychle vysychat. Někdejší přístavy se ocitly na suchu, v jezeře dramaticky ubylo ryb. Z vysušeného dna slaného jezera se do okolí s pískem dostala i sůl a celá oblast se proměnila v poušť a lidé umírají na nejrůznější choroby způsobené devastací krajiny.

Zánik přináší nový život

Ekologické katastrofy vnímáme jako katastrofy především my. Pro přírodu může být taková událost z hlediska času pouhou epizodou a poté, co zmizí příčiny, které ji vyvolaly, se v oblasti buď obnoví, nebo vzniknou nová živá společenstva. I ta nejvyprahlejší poušť je místo k životu. Za nejhorší ekologické katastrofy počítáme i lesní a stepní požáry, o které nebylo v letošním horkém létě nikde ve světě nouze. Obrovské plameny pohlcující vzrostlé lesní porosty či ohnivé jazyky rozlévající se v stepích či savanách jsou z lidského pohledu bezesporu hrůzné, nicméně požáry jsou součástí přirozených přírodních cyklů, které fungovaly dávno před člověkem.

Skličující pohled na spáleniště, to je to, co zpravidla na záběrech vidíme. Ale pokud bychom se na místo vrátili za pár měsíců, asi bychom nevěřili svým očím, jak brzy se sem vrátil život. Plamenům padnou zpravidla za oběť vyzrálá společenstva, která dospěla do konečného, rovnovážného stadia své existence, a je jedno, zda je to starý les nebo suché travní porosty. Jejich zánik znamená zásah do krajiny, ale zároveň je příležitostí pro nástup nových druhů rostlin a zvířat. S postupem času se mění složení druhů a celých společenstev, až nakonec celý ekosystém dospěje opět do rovnovážného stavu a celý cyklus se může opakovat. Ekologové tento jev nazývají zmlazováním ekosystému.

Rovnováha a evoluce

Snaha jedinců a celých společenství přizpůsobit se změněným podmínkám a vytvřit optimální rovnovážný stav je základní hybnou silou celé přírody. Panování dinosaurů a dalších veleještěrů neukončila pouze exploze asteroidu po srážce s naší planetou, jejich vymírání trvalo ve skutečnosti několik milionů let. Linie, na jejichž konci stály obrovité formy, byly slepou vývojovou uličkou a mohly přežívat jen díky neobyčejně příznivému klimatu. Jakmile se v posledním údobí druhohor začalo klima měnit, velcí plazi už nebyli schopni se novým podmínkám přizpůsobit a začali pomalu a jistě vymírat. Vesmírná katastrofa jen jejich zánik uspíšila. O tom, že to nebyla všeobecná apokalypsa, svědčí skutečnost, že mnohé druhy plazů, které byly vývojově mnohem starší než tolik obdivovaní veleještěři jako želvy nebo krokodýli, přežily bez úhony až do dnešních dnů.

Málokdo ví, že z jedné větve menších dvounohých druhů dinosaurů se vyvinuli ptáci, živočišná skupina, která využila naskytnuvší se šance a ovládla vzduch. Příležitost nepromeškali ani savci, kteří dlouho žili ve stínu velkých plazů, a jakmile éra veleještěrů skončila, prošli v třetihorách údobím obrovského rozvoje. I u nich se objevily formy, které nakonec vymřely bez následníků především proto, že se nedokázaly vyrovnat s měnícími se podmínkami prostředí. Když tropy třetihor vystřídala na severní polokouli doba ledová, pralesy zmizely, v řídké zasněžené tundře přežili jen ti nejodolnější.

Kupodivu mezi nimi byl i jeden druh primátů, kterým vyhovuje spíše teplejší podnebí. Tento primát nejenže přežil bílé peklo ledových dob, ale díky svým rozumovým schopnostech postupně ovládl tuto planetu a sám sebe pyšně nazval člověkem moudrým. Jeho vliv na planetu v posledním století nabyl takových rozměrů, že začíná ovlivňovat její globální rovnováhu. Ale i kdyby došlo k naplnění těch nejčernějších scénářů zániku lidské civilizace, příroda si s tím poradí a nastolí zase nějakou jinou rovnováhu, i když už může být bez nás.