Krása a zvíře

Zvířeckost bývá často považována za symbol ošklivosti, přímo protiklad krásy – stačí si jen vzpomenout na Krásku a zvíře. Samotný pojem krásy je však relativní, protože každý člověk má jiný pohled na svět okolo sebe i jiný vkus. Dnes, zejména u mladých lidí, existuje móda chovat živočichy, jež příslušníkům starších generací nahánějí husí kůži – obrovské sklípkany, ochočené laboratorní potkany či hady. Možná je to tak trochu výraz protestu, ale většina mladých považuje své chovance za tvory veskrze příjemné.

Nicméně jsou zvířata, na jejichž půvabu se shodne naprostá většina lidí – motýli, mořští měkkýši, ptáci, ryby tropických korálových útesů. Slizké tělo měkkýšů – perlorodek a perlotvorek – je kolébkou jednoho z nejcennějších produktů přírody – perel, nádherně barevné ptačí peří sloužilo jako odznak moci náčelníků přírodních národů stejně jako symbol luxusu nejbohatších dam ještě na počátku minulého století.

Když portugalští mořeplavci přivezli ze své cesty kolem světa kožky a peří neznámých ptáků, lidé stěží uvěřili, že taková nádhera může někde na světě existovat, a považovali je za pozůstatky ptáků z ráje – rajek. Mezi nejkrásnější přírodniny patří ulity mořských plžů, homolic, zavinutců, ostranek a dalších druhů. Sbírky nejvzácnějších ulit si co do ceny nijak nezadají se sbírkami drahokamů a za jedinou vzácnou ulitu jsou sběratelé ochotni zaplatit neuvěřitelné sumy.

Člověk je odnepaměti také lovec a dodnes zůstaly lovecké vášně součástí života části společnosti. Růžky, rohy a parohy nejrůznějších kopytníků jsou dodnes ceněnými trofejemi a myslivci se rádi chlubí svými úlovky a pořádají celosvětové přehlídky a soutěže.

Zprvu lidé věřili, že všechny ty nádherné parohy, chocholky, přílbice, kovově lesklý šat, perleťový lesk, světélkující těla jsou určeny pro potěchu oka člověka, případně k šíření věhlasu umění stvořitele. Jak ale přírodní vědy postupně pronikaly do tajemství přírodních dějů, ukázalo se, že všechna ta nádhera má praktický smysl. U druhů, kde se samci musejí o přízeň samiček ucházet, vznikaly nejrůznější ozdoby s jediným cílem – udělat co největší dojem. Zkrátka ti největší fešáci a manekýni mají největší šanci, v tomto směru je to podobné jako u lidí. Ovšem mají i velkou šanci, že na svou marnivost doplatí, protože nablýskaný fešák jen těžko ujde pozornosti slídící šelmy či dravce.

Na rozdíl od lidského pokolení bývají samičky méně barevné a nemají moc příležitostí se nějak parádit. Účel je jasný – musí co nejvíce splynout s prostředím, neboť jsou to ony, na nichž zpravidla leží osud potomstva. Když se lišce podaří ulovit naparujícího se samečka bažanta, z hlediska zákona zachování rodu se až tak moc nestalo. Snůška je již oplozená a záhy se budou líhnout kuřata.

Samce, kteří si musejí svou vyvolenou vybojovat, vyzbrojila příroda již zmíněnými rohy a parohy. Fascinující a na první pohled nebezpečné zbraně však nemají při soubojích za cíl soupeře zabít, ale jen jej pokořit a donutit k ústupu. Všechno v přírodě má svůj smysl a tak je to i v případě krásy nebo ošklivosti. Měli bychom si uvědomit, že jsme na této planetě krátce, a nepřísluší nám tedy soudit podle toho, co se nám líbí a nelíbí.

Spíše bychom se měli zamyslet nad tím, jak všechny tyhle podivuhodné věci vznikají se samozřejmostí a noblesou, generaci po generaci – stále se opakují s neuvěřitelnou pravidelností a přesností. Proč jsou gepardi puntíkovaní a proč je tygr pruhovaný? Proč má severoamerický orel bělohlavý bílou hlavu a jeho příbuzný orel mořský nikoliv? Proč jsou zebry pruhované a divocí koně hnědí? Na spoustu takových otázek odpovědět neumíme anebo odpověď jen tušíme. A právě proto bychom měli ke krásám přírody přistupovat s pokorou. Už proto, že jsme ji nevytvořili a nemáme žádné právo ji zničit.