Račte vstoupit aneb Patří zvířata do manéže?
Cirkus – co všechno se skrývá v jednom jediném slově. Oslnivá světla manéže, klauni, akrobati předvádějící vysoko v kopuli šapitó čísla, při nichž mrazí v zádech, krasojezdkyně v půvabných šatečkách posetých třpytivými flitry, tygři proskakující hořící obruče, medvědi jezdící na kole či malých motocyklech, šimpanzi, kteří za všeobecného veselí stolují, hrají tenis, kouří a popíjejí čaj.
Blyštivé pozlátko tohoto zvláštního světa láká návštěvníky všech generací. Kouzlu cirkusu propadají děti i dospělí. I když dnešní doba nabízí nepřeberné množství jiných zábav a vyžití, cirkusy nezanikly a stále mají své publikum.
Slovo cirkus je latinského původu a znamená kruh. Cirkusové jeviště neboli manéž má kruhový půdorys, sami „cirkusáci“ o svém zaměstnání mluví jako „kulaté práci“. Tradice cirkusů vychází z římských her; nejznámější místo v Římě určené pro pořádání takových představení, známé jako Circus maximus, je vyhledávanou turistickou atrakcí. Na rozdíl od antických arén však v dnešních cirkusech naštěstí neteče krev.
Příjezd cirkusu byl ještě v minulém století na vesnicích a v malých městech, vedle ochotnického divadla a tanečních zábav, jednou z mála kulturních událostí. Na rozdíl od divadla si však cirkus nikdy nekladl a ani neklade nějaké vysoké výchovné cíle. Hlavní smyslem je návštěvníkovi nabídnout pestrou podívanou, zaujmout, a hlavně pobavit. Měřítkem úspěchu je plné hlediště, cirkusy si na sebe musely vydělat a konkurence byla veliká.
Zajímavým údobím historie cirkusů byla jejich existence v zemích, kde se k vládě dostaly autoritativní režimy. Ideologové vládnoucích stran v duchu starořímského hesla „chléb a hry“ usoudili, že tuto veskrze lidovou zábavu lze s úspěchem využít k odpoutání pozornosti mas od problémů provázejících budování beztřídní společnosti. Soukromé cirkusy byly v zemích východního bloku sice znárodněny, stát se však rozhodl o jejich rozvoj pečovat, samozřejmě v patřičném ideologickém duchu. Cirkusovému umění byly stanoveny vyšší cíle: „poskytovat pracujícím dobrou a radostnou zábavu po práci, a přispívat tak svým podílem k výstavbě nového života v naší vlasti“.
Proto u nás vznikl v roce 1951 státní podnik Čs. cirkusy a varieté, do jehož působnosti a dozoru spadaly i lunaparky na poutích. Jako všechny instituce musel hledat nápad a vzory v Sovětském svazu a dalších spřátelených zemích. Což v tomto případě nebylo až tak na škodu, protože ruská artistická škola patřila v té době ke světové špičce. V bývalém Sovětském svazu i v Číně fungovaly a dodnes existují školy pro výuku cirkusových disciplín, ve velkých městech vznikly stálé scény, kde pravidelně vystupovaly ty nejlepší cirkusy. Brzy však přišly problémy. Lidé od cirkusu byli vždy národem svobodomyslným a také stěhovavým, což se s realitou každodenního života autoritativního státu moc neslučovalo. Cirkusy směly vyjíždět jen v rámci zemí socialistického tábora, cesta na Západ byla téměř uzavřena. Celková úroveň začala pomalu a jistě klesat. Na podzim se všechny cirkusy musely soustředit v centrálním zimovišti v Praze, aby příslušní soudruzi měli nad „komedianty“ lepší přehled.
Dnes tuto dobu připomíná už jen zchátralý areál zimoviště v Praze-Horních Počernicích. Kdysi honosná centrální budova s velkou manéží zeje prázdnotou a zvolna se rozpadá jako naděje vkládané po sametové revoluci v renesanci cirkusového umění. Cirkusy se sice vrátily původním majitelům, místo vzestupu jsme však svědky urputných sporů jednotlivých rodin a klanů o původnost a originalitu.
Archiv, časopis Krásná 2010
