Zelené střepy a střípky - Na západní frontě klid
Přiblížil se konec roku, a tedy i čas ohlédnout se za událostmi na poli poněkud nerovného zápasu mezi ochránci přírody a jejich zavilými odpůrci. Na pomyslném dvorečku české kotliny bylo asi největší událostí dočasné zklidnění situace na Šumavě.
Na západní frontě klid
Ekology proklínaný a naopak podnikateli a starosty chválený ekonom a vysloužilý politik Jan Stráský opustil funkci ředitele Národního parku Šumava. Ještě než odešel, podařilo se mu zbavit park příliš „zeleně“ smýšlejících odborníků. V demokratické diskusi dostali všichni zaměstnanci správy parku možnost vyjádřit se k problematice kůrovcové kalamity a podle toho pak vedení jednalo. Řečeno slovy básníka – je proti nám, kdo není s námi! Za uznalého potlesku šumavských starostů se management parku názorově semknul a bude teď ve společném boji proti „ekoteroristům“ akceschopnější.
Dřevorubci i aktivisté na jaře a počátkem léta znovu vyrazili do frontové linie, jenže letos se žádné velké drama nekonalo. Vše se odehrálo v téměř komorním rázu, skoro to vypadalo, že všichni aktéři pouze plnili předurčené role. Padlo sice hezkých pár stovek stromů a nepočítaně ostrých slov, ale to bylo všechno. Co se stalo? Kůrovec se totiž dal na ústup! To už tak hmyzí škůdci dělají. Obě strany vývoj interpretovaly jako své vítězství. Lesníci mají jasno – jejich strategie boje s kůrovcem byla správná a kácení napadených stromů oprávněné. Ekologové zase říkají – vidíte, že pokud dáme přírodě čas a nezasahujeme do jejích složitých mechanismů, s kůrovcem se vypořádá sama. A kdo má pravdu? To ví jen sama příroda.
Současné doznění kůrovcové kalamity má ale nečekané dohry. Na Šumavě se přestalo kácet a je rázem nedostatek dřeva. Místní se ptají, jak je to možné? V nejpřísněji chráněných lokalitách, kde se přes protesty ochránců přírody kácelo, leží na zemi tisíce kubíků dřeva. Podle principů péče o chráněné území tam mají ztrouchnivět, aby v ekosystému zůstaly živiny. Ovšem na něco takového se hamižná česká dušička nevydrží dívat. „My nemáme čím topit a oni to tam nechají shnít!“ Hněv lidu se k potěšení lesníků a starostů šumavských obcí znovu obrací proti „ekoteroristům“. Někteří na nic nečekají a berou „spravedlnost“ do svých rukou. Ležící kmeny z nejpřísněji chráněných zón národního parku někde záhadně zmizí a dřevo se už nikdy nenajde – o vinících ani nemluvě.
Naši furianti
Na konci října přišla zpráva z ústředí Světového svazu ochrany přírody (IUCN). Zazněly v ní vážné obavy o další osud šumavského národního parku i varování, že pokud tam budou pokračovat razantní hospodářské zásahy, může dojít k vyškrtnutí parku ze světového seznamu národních parků. Česká republika čelí kritice za to, že její úřady nejsou schopny v chráněném území nejvyšší kategorie zajistit ochranu nejcennějších biotopů a ekosystémů. Zajímavá byla reakce. Zatímco ekologové a ochránci přírody zdvihají varovně prst – „Vidíte, my jsme to říkali“! Ekonomové, dřevaři a podnikatelé to vidí úplně jinak: „Nám nebude nikdo poroučet! Ať park klidně vyškrtnou!“ Ostatně pro zrušení šumavského národního parku už před časem horoval současný kandidát na prezidenta – Miloš Zeman.
Podobný furiantský přístup se nemusí ale týkat jen chráněných přírodních území. Jak dlouho si budou developerské firmy a jim materiálně naklonění úředníci na ministerstvech zahrávat s necitlivými komerčními zásahy do tvářnosti památkových zón našich měst zapsaných na seznamu UNESCO? Co se stane, až „zlí“ komisaři z Paříže navrhnou vyřadit Prahu z prestižního světového seznamu? Budou se hledat viníci? Úředníci, kteří ve vší tichosti požehnali demolici secesního domu na Václavském náměstí v Praze, na jehož místě vyroste skleněné obludárium, nemusí mít obavy, žádný zákon přece neporušili. Stavební firmy v té době už budou „revitalizovat“ další lokality. Nakonec se vše svede na památkáře s tím, že někde na něco zapomněli a rozjetá akce se teď už nedá zastavit. Pracovníci památkové péče jsou podobně jako ochránci přírody technokraty nenáviděni a obviňováni z nepružnosti, konzervativnosti a nepochopení pro pokrok, lépe řečeno byznys.
Před dvaceti roky jsme netrpělivě bušili na dveře evropských i světových institucí s tím, že tam jako vyspělá země patříme. A když jsme se tam dostali a rozkoukali se, najednou se ukázalo, že členství přináší nejen práva, ale také povinnosti - včetně nutnosti podřídit se rozhodnutí většiny a akceptovat rozhodnutí výkonných orgánů příslušných společenství. Všichni, kdož teď dští oheň a síru na bruselskou byrokracii, by si měli vzít dvacet let staré noviny a vzpomenout, jak se předháněli v tom, kdo z nich nás do evropských institucí dovede dříve. A stejně tak by se měl zamyslet každý, jak hlasoval v referendu o vstupu naší země do EU.
Archiv, časopis Krásná 2012
