Dá mi? Nedá mi? (příběhy ze sexuálního života zvířat)

Samotný milostný akt, dnes běžně označovaný jako sex, se těší v lidské společnosti neobyčejnému zájmu. Je to všudypřítomné téma, které spolehlivě přitáhne pozornost diváků v kinech či televizi, erotický podtext je stálou součástí reklam. A nejen to. Pro člověka se sex, nebo správněji řečeno sexualita, stal součástí kultury a posléze i výnosným ekonomickým odvětvím – prostitucí počínaje a výrobou erotických a pornografických materiálů konče. Má to nesporně příčinu v daru lidské smyslnosti a také v tom, že příroda k onomu jinak prostému aktu přidala spoustu rozkoší, kterým se člověk jakožto jeden z několika živočišných druhů s takovým potěšením oddává.

Díky vynálezu antikoncepce se u části lidstva vytratila původní funkce sexuality – plození, přivádění potomstva na svět. V nejvyspělejších zemích světa klesá porodnost právě pro naši pohodlnost a poživačnost. Od přírody bereme jen to příjemné, aniž bychom předali své geny co největšímu počtu svých pokračovatelů.

Zákon zachování rodu, jeden ze základních zákonů živého světa, platí pro všechny živé organismy. Pokud přestane druh být schopný rozmnožování, vyhyne. Takový byl osud trilobitů, dinosaurů nebo třeba mamutů, i když tam to bylo z jiných příčin než ze samoúčelného oddávání se rozkoším. V globálním měřítku však asi nemusíme jako druh mít obavy. Jiné národy zatím naši pohodlnost vyrovnávají, o čemž svědčí fenomén populační exploze lidstva. Člověku se díky jeho rozumovým vlastnostem podařilo do značné míry vysmeknout z mechanismů působení přírodního výběru. Na rozdíl od ostatních živočichů dokázal snížit přirozenou úmrtnost novorozenců, je schopen zachránit handicapované jedince vlastního druhu, a tak jim vlastně umožní dál předat geny, které by jinak předčasnou smrtí zanikly. Jedinec je osamělým běžcem, a pokud se mu genetickou informaci nepodaří předat další generaci, je pro další vývoj ztracena.

Pohlavní rozmnožování je ve své podstatě jedním z nejdokonalejších vynálezů přírody. Na rozdíl od rozmnožování nepohlavního neboli vegetativního je náročnější už proto, že jsou k němu zapotřebí dva rodičovští partneři, ale z hlediska evoluce má nesporné výhody. Při početí dostává každý narozený jedinec do vínku polovinu genů od matky, obsažených ve vajíčku, a polovinu ze spermie od otce. U nepohlavního způsobu rozmnožování je genová výbava stále stejná, dceřiní jedinci jsou v podstatě klony. Různorodost genetické výbavy je stěžejní po všech stránkách. Umožňuje snáze se vyrovnat se změnami v životním prostředí, vzdorovat nemocem a parazitům, osidlovat nová území, vytvářet nové dokonalejší formy.

Proto se většina zvířat rozmnožuje právě tímto způsobem. Výjimkou jsou pouze nejprimitivnější formy jako například prvoci, ale i tady existuje jednoduchá výměna genetického materiálu z buněčného jádra připomínající pohlavní rozmnožování.

U mšic je známo, že přes léto k rozmnožování nepotřebují samečky. V době, kdy bují vegetace, je zapotřebí vyprodukovat co nejvíce potomstva a na nějaké zásnuby není čas. Prudce emancipované dámy, upřímně se radující z tohoto objevného faktu, musíme však zklamat, protože na podzim se v populaci samečci znovu objeví – proto aby se příštím rokem mohlo z vajíček vylíhnout životaschopné potomstvo.

Dokonce ani hermafroditi, obojetní živočichové, „si to nedělají“ sami. Naši dobře známí hlemýždi zahradní si k aktu oplození stejně shánějí kolegu. Je zajímavé, že tito tvorové, považovaní za primitivní, si akt spojení „ozvláštňují“ dokonalou erotickou pomůckou. Při kopulaci dráždí partnera aragonitovou jehličkou, takzvaným šípem lásky. Zda při tom prožívají intenzivní rozkoš, se můžeme jen dohadovat, ale vzhledem k tomu, že v kontaktu setrvávají poměrně dlouho, zřejmě na tom něco bude.

Ukázka z knihy, kterou vydalo nakladatelství Krásná paní

Archiv, časopis Krásná 2011