Smrt krásných stromů

Smrt krásných stromů

Smrt krásných stromů

Stromy jsou němí svědci historie lidského rodu. Jejich dřevo udržovalo životodárný oheň v pravěkých jeskyních, posloužilo k výrobě prvních zbraní a nástrojů a po věky provázelo člověka od početí až do hrobu – dům, postel, kolébka, stůl a nakonec rakev.

Stromy obdarovaly člověka plody, blahodárným stínem, chránily jej před deštěm a větry. Lidé jim projevovali obdiv i úctu, ať již to byly posvátné háje, nebo stromy opředené legendami, stejně jako stromy vysazované u příležitosti významných událostí. Staly se součástí erbů i státních znaků. Dnes je náš vztah ke stromům mnohem prozaičtější a je ovlivněn hlavně ekonomickým pohledem. Lesníci rozdělili stromové porosty na lesní a nelesní zeleň. Zatímco lesy jsou z tohoto pohledu hlavně zásobárnou dřeva, nelesní zeleň má mnohem více podob i funkcí. Aleje lemující cesty k dalekým obzorům, větrolamy, pestrobarevné mozaiky ovocných sadů, okrasné parky i košaté osamělé stromy nesoucí poselství věků, to vše jedinečným způsobem utváří ráz krajiny.

Dnes a denně slyšíme o bezohledném mýcení tropických lesů. To je strašné, co se v té Africe (Brazílii, Indonésii) děje, říkáme si. Zapomínáme, že něco podobného, byť v menším, se děje přímo před našima očima. Několik desetiletí se vede diskuse o stromořadích podél silnic. Provoz na silnicích roste a stromy mají cejch smrtelně nebezpečné překážky. Na skutečnost, že kamiony dnes a denně havarující na přeplněných dálnicích drtí vše, co jim přijde do cesty, jsme si zvykli. Avšak každá tragická nehoda končící nárazem vozidla do stromu je středem pozornosti. Řešení bývá většinou rychlé. Viník, tedy strom, bývá „po zásluze“ potrestán, a to jednou provždy, jak se stalo například vloni v Praze-Klánovicích.

Plán na odstranění všech stromořadí podél silnic, pokud nebyla vysazena za příkopy, vznikl už na sklonku éry reálného socialismu. K jeho naplnění naštěstí nedošlo, protože jakmile padly první aleje, zdvihla se vlna společenského odporu. V té době už existovala společenská hnutí jako Brontosaurus, byl tu i Český svaz ochránců přírody; do protestů se zapojili i disidenti, kteří náležitě informovali v zahraničí. Režim se zalekl a drastické kácení ve vší tichosti ustalo. Po sametové revoluci byl chvíli klid, ovšem jen do doby, než nastoupily nové vlastnické vztahy. Velká část zmíněné nelesní zeleně se ocitla v majetku obcí nebo v soukromých rukou. O jejím osudu přestal rozhodovat stát a všechno začalo před několika lety nanovo. Z krajiny začaly mizet stromy ve velkém, a to nejen od silnic, ale i z hrází rybníků, za své vzaly i mnohé remízky v polích. Znovu se vzedmula vlna veřejného mínění. I když se ochráncům přírody po značném úsilí nakonec podařilo prosadit určitá omezení, často se kácí bez povolení.

Ze strany inspekce životního prostředí hrozí sice sankce, jejich výše však nemusí být pro pachatele vždy náležitě výchovná a stromům stejně život nevrátí. V nelítostné bitvě, kde nejprve létají argumenty a nakonec většinou třísky, totiž nejde vždy jen o bezpečnost provozu a estetiku krajiny. Dřevo je v době prohlubující se energetické krize kýženou surovinou pro otop. Kotlů na spalování dřeva přibývá, cena palivového dříví dramaticky roste a každý kubík za menší peníz přijde vhod.

Další kategorii nelesní zeleně představují zámecké a obecní parky. Jsou dílem lidských rukou, živým odkazem našich předků. Za své je přijala i příroda a postupně je přetváří k obrazu svému. Parky se staly domovem mnoha, často už velmi vzácných druhů živočichů – od hmyzu až po ptáky a savce. Je to jedno z mála míst, kde mohou obyvatelé měst vnímat doteky přírody všemi smysly – od vůně až po ptačí zpěv a žabí koncerty. Kolik nadšení vzbudí v dětských očích čilá veverka, krotcí ptáci hopkající po cestách, třepotající se motýli. Tam, kde zůstaly zachovány strouhy nebo mlýnské náhony, můžeme při troše štěstí vidět i živoucí drahokam ptačí říše – ledňáčka – nebo naše nejpodivuhodnější brouky – roháče nebo nosorožíky. Neustále slyšíme o nutnosti přispět k zachování posledních zbytků biodiverzity – druhové rozmanitosti naší krajiny – a právě městské parky jsou z tohoto hlediska ideální.

V největším městském mnichovském parku Nyphenburgu napočetli ornitologové více než 40 druhů ptáků, z nichž většina tam i hnízdí. Na rozdíl od zemědělské krajiny, kde se ve velké míře užívají chemické přípravky a hnojiva, jsou městské parky pro některé citlivé druhy evropské fauny posledním útočištěm. Přesto se i tyto poslední zelené plochy stávají v poslední době cílem frontálního útoku zasahujícího do jejich samotné podstaty. Pomineme-li snahy nenasytných developerů, kteří by všechny volné plochy v městech nejraději zastavěli, s přílivem evropských peněz se otevírají šance i pro zahradní architekty a nejrůznější zahradní firmy. Stále častěji se ve všech pádech skloňuje odborný termín revitalizace, což znamená oživení. Jenže na to, jak by takové oživení mělo vypadat, mají technokraté a biologové odlišný názor. Vášnivé polemiky kolem péče o takzvanou nelesní zeleň jsou střetem dvou diametrálně odlišných koncepcí přístupu k přírodním hodnotám.

Ambiciózní zahradní architekt chce realizovat vlastní projekt, prezentovat své vize a představy a za to dostat patřičně zaplaceno. Jemu nejde o zachování stávajících poměrů, on potřebuje plochu a prostor. Vzrostlé stromy se do celkové koncepce většinou nehodí. Proti tomu stojí biologové se svými argumenty o zachování biodiverzity v negativní roli konzervativců a nepřátel pokroku. 

Po několik měsíců se vedou vášnivé diskuse o dalším osudu Tyršových sadů v Pardubicích. Vedení města se rozhodlo starý park za přispění evropských fondů přeměnit na otevřenou plochu s 12 metrů širokou a 400 metrů dlouhou betonovou promenádu a umělou řeku poháněnou čerpadly. Proto musí zmizet více než 400 stromů, které, jak je v takových případech běžné, byly označeny za přestárlé a nebezpečné. Co na tom, že jsou tam i tisy, které se mohou dožít až tisíc let. Z parku navíc zmizí všechny keře. Likvidace keřového patra je novým trendem totální revitalizace parků. V argumentaci se v případě Tyršových sadů konstatuje: Keřové patro je neudržované, keře zarůstají kopřivami, jsou plné odpadků, překáží! Poslední slůvko – překáží – je více než příznačné. V této souvislosti se nelze ubránit reminiscence na obecně známý výrok majora Halušky z Černých baronů: Popíliť, všetko popíliť! O posudek byla požádána i Agentura ochrany přírody a krajiny. Její pracovníci sdělili, že většina keřů je v dobré kondici a vhodně přispívá ke kompozici parku. Estetická hodnota keřů je v mnoha částech parku vysoká.

Kdo má tedy pravdu? To by měli rozhodnout především občané, obyvatelé měst, ale není to tak jednoduché. Technokraté v zastupitelstvech a úředníci mají na své straně ekonomické argumenty a v neposlední řadě výkonnou moc. Dokážou obratně ovlivňovat veřejné mínění. Mají v záloze i další argument – bezpečnost veřejnosti. V parcích se občas scházejí pochybné osoby. Zbavíme-li se keřů, může hlídka nebo osamělý chodec za setmění dohlédnout dál do hloubi parku. Takovou proměnou v takzvaný policejní park prošla po ničivé povodni velká část pražské Stromovky. Jenže park bez keřů je polovičním parkem. S nimi zmizí nádherná barevná paleta květů, která od časného jara až do zimy dotváří celkovou atmosféru. A to už vůbec pomíjíme, že keře jsou domovem zpěvného ptactva. Ptáci se zde ukrývají, hnízdí a vyvádějí mláďata. V našich městských parcích s hustým keřovým podrostem nebylo ještě před několika lety vzácností zaslechnout slavíka. Ale stojí vůbec dnes někdo o to, aby na vlastní uši slyšel slavičí trylky?

Ukazuje se, že ano. Všichni lidé nejsou ochotni nekriticky přijímat účelové argumenty těch, kteří si myslí, že když mají peníze a moc, mají i pravdu. Záměr pardubické radnice narazil na silný odpor. Petici proti bezprecedentnímu kácení podepsalo přes pět tisíc lidí, konala se i demonstrace. Legendárním se stal počin několika místních aktivistek, které se na záchranu Tyršových sadů svlékly a přímo před stromy odsouzenými k zániku nafotografovaly kalendář s půvabnými akty. To by samo o sobě nebylo nic zvláštního – od dob děvčat z Vyžlovky vznikla takových kalendářů celá řada. Nicméně půvab těl krásných paní v kontextu s nádhernou kompozicí stromů a keřů se ukázal neotřelý a neobyčejně působivý. I když místní pány tento svérázný počin od jejich záměru neodradil, přece jen přispěl k další medializaci a připomenul, že jsou lidé, kteří vyznávají i jiné hodnoty.

Sám osobně nevidím žádný rozdíl mezi dámami odhalujícími své půvaby za záchranu parku v Pardubicích a aktivisty vlastním tělem bojující za procitnutí veřejnosti kdesi na Šumavě. Biologové, ekologové a potažmo všichni zastánci citlivého přístupu k přírodě to neměli a nemají lehké. Tím, že odmítají kořistnický a striktně antropocentrický přístup k přírodě, jsou soustavně zesměšňováni a označováni za dogmatiky, demagogy a extremisty. Přitom někdy stačí jen málo dobré vůle a pokory vůči tomu, co jsme sami nevytvořili. O tom, že staré parky lze revitalizovat citlivě, tak že se odstraní pouze evidentně umírající nebo nebezpečné stromy, svědčí obnovený park ve Svitavách. Biologové se shodli na tom, že byl upraven velmi citlivě a také mnohem levněji než plánovaný pardubický projekt – ale není právě v tom kámen úrazu?

Ale abych nekřivdil jen zahradním architektům, zahradníkům, arboristům a dalším podobně zaměřeným pracovníkům. I osvícená přírodovědná instituce, která by měla jít příkladem v citlivém přístupu ke všemu, dokáže podlehnout všeobecné hysterii – zbavit se všech starých neperspektivních stromů. Před několika léty nechalo vedení pražské zoo v dolní části zahrady porazit dvě nádherné mohutné hrušně. Stály tam jako poslední pozůstatek ovocných sadů, které kdysi tvořily velkou část trojského velkostatku. Nebyly nemocné ani rozlámané, nikoho neohrožovaly, na jaře se pravidelně oděly závojem nádherných bílých květů. Měly však smůlu, protože každý rok plodily velké hrušky, které vzhledem k výšce kmenu nebylo možné dost dobře česat.

Přezrálé plody padaly dolů na zem, kde se na ně slétávaly vosy. Ty v době vrcholného a pozdního léta pravidelně trápí návštěvníky zoo u občerstvení, dorážejí do talířů a občas se topí v limonádě, sem tam i někoho bodnou. Tehdejší pan ředitel usoudil, že spadané ovoce je hlavním důvodem, proč se vosy v zahradě shromažďují a obtěžují návštěvníky. Ortel nad hrušněmi potvrdil i vrchní zahradník, a tak se uprostřed zimy mohutné kmeny poroučely k zemi. Po spočtení letokruhů se ukázalo, že hrušním bylo právě sto let. Uprostřed jinak zdravého kmene byla malá dutina, která sloužila jako zimní úkryt netopýří kolonie. Ještě několik dnů po skácení jsme v zahradě našli několik prokřehlých a poraněných netopýrů. Zbytek asi přežil, nicméně jejich zimní domov vzal za své a tak netopýři ze zahrady zmizeli. Což se nedá říci o vosách. Těch se úbytek několika kilogramů přezrálých plodů nijak nedotkl, možná naopak se s větší vervou pustily do návštěvníků. A tak na závěr, z hlediska biologa poněkud neradostných úvah o chování člověka k stromům, by možná stálo za to připomenout si kratičkou, leč nesmírně výstižnou báseň Oldřicha Mikuláška.

Archiv, časopis Krásná 2012

Fejetony
Iva Pazderková - za mnohé vděčím své "blbé blondýně" (2. díl) Touha

Žádné komentáře

Přidat komentář