Zákon zachování rodu a dámská volenka
Sobectví, egoismus - touha jedince vlastnit co nejvíce hmotných i nehmotných statků jen pro sebe a nemuset s nikým dělit - je považována z hlediska morálky za jednu z největších lidských nectností. Jak se to se sobectvím v říši zvířat? Existují i tady bezohlední jedinci, kteří se chovají tak, že všechno kolem patří jedině jim a slouží jejich potřebám. Nezdědili jsme v tomto směru něco po našich živočišných předcích?
Zákon zachování rodu a dámská volenka
Prosazování čistě individuálních potřeb, z našeho pohledu sobeckých zájmů, se nemusí týkat jen potravy a její dostupnosti. Má svůj význam také při rozmnožování. Složité rituály námluv a následného páření mají z biologického hlediska hlavní cíl – umožnit předání genů do dalších generací jen těm nejschopnějším a z hlediska přírodního výběru těm nejlepším.
Zákon zachování rodu patří v živočišné říši k těm hlavním, protože on zaručuje existenci druhů, populací i skupin. I když to navenek vypadá, že hybnou silou evoluce jsou jen samci, kteří se v době námluv – říje - okázale předvádějí, bijí se mezi sebou, zkrátka dělají vše proto, aby to byli jen oni, kdo uspějí a své nejlepší geneticky podmíněné vlastnosti předají dál, svou roli v tomto dramatu života hrají i samičky. I když jejich chování není zdaleka tak okázalé, mohou často rozhodnout.
Samičky si zvláštním intuitivním způsobem dokáží cíleně a de facto sobecky vybrat partnera, který jim připadá jako ten pravý, s nímž chtějí zplodit potomstvo. Říjící a tokající samci všech možných živočišných druhů se před přihlížejícími samičkami předvádějí, snaží se jim imponovat a přesvědčit je, že oni jsou ti praví. Na scéně dominují ti nejsilnější, mladší a slabší samečkové často přihlížejí protože na to, aby vyzvali pána harému na souboj, nemají odvahu ani sílu. Ale nejsou bez šance. Pokud některá samička usoudí, že některý z mládenců by „stál za hřích“, klidně se mu oddá.
V jelení říji, která patří mezi velkolepá představení přírody, jde dominantním samcům o to, aby si vytvořili a vůči sokům uhájili co možná největší harém samic. Kolem stádeček rozrušených laní však pobíhají mladí postpubertální jelínci, kterým myslivci vtipně říkají ministranti, a snaží se získat první milostné zkušenosti. Pokud je pán harému spatří, okamžitě jim dá za vyučenou, ale na konci říje, kdy unavený borec sotva plete nohama, nemá situaci zdaleka tak pod kontrolou. Podobně je tomu v opičích tlupách, kde si dominantní samec udržuje kázeň a hlídá své partnerky tak usilovně, že občas nepostřehne, že některá z nich se na chvíli ztratí do houští, kde čeká roztoužený mladší milovník. Pokud to „paša“ zjistí, bývá zle, hněvu neunikne nevěrnice ani její svůdce. Žárlivost jako výraz sobeckého vlastnictví partnera není tedy ani mezi zvířaty nic výjimečného.
Ale na druhé straně jsou živočišné druhy, kde je „vlastnictví“ partnera zcela neznámé, protože celé společenství je velmi svobodomyslné a promiskuitní. Nejznámějším příkladem jsou zakrslí šimpanzi – bonobové -, jejichž sexuální život člověka od doby, co je poznal, fascinuje. U bonobů je pohlavní akt součástí společenské komunikace, funguje jako ventil a prevence konfliktů uvnitř tlupy. Samičky se oddávají samcům vstřícně a zdánlivě bez sebemenších postranních úmyslů, i když i tady někdy záleží na tom, zda loudící samec samičce nabídne něco dobrého na zub, aby jeho touhy došly bezodkladného naplnění.
Archiv, časopis Krásná 2007
