Mezi supy (2. díl)

Sanitární služba krajiny

Díky usilovné osvětové práci zoologů se názor lidí na supy postupně přece jen trochu změnil. Pohled na hejno supů s hlavami pokrytými krví, jak z břicha zdechliny vytrhávají kusy vnitřností, není podívaná pro každého, ale většina lidí nakonec uzná, že někdo musí pošlá zvířata z krajiny rychle uklidit. Ostatně i sám Brehm uvádí: „Pohřbívají mrtvoly, které nacházejí, ve svém žaludku, a tak udržují krajinu v čistotě.“

Samotným supům je asi jedno, co si o nich kdo myslí, chovají se tak, jak jim příroda přikazuje. Protože supů existuje několik druhů a konkurence je veliká, museli si v průběhu evoluce rozdělit sféry obživy. A tak některé druhy přilétají, jakmile objeví čerstvou zdechlinu. Silným zobákem otevřou břicho a vyberou vnitřnosti a další měkké části těla. Po nich nastupují supi specializování na trhání svaloviny a nakonec přilétají druhy živící se blánami, šlachami a zbytky masa. Hostina má většinou dramatický průběh, velmi často se supi musejí bránit zle dotírajícím hyenám nebo i lvům. Při hodování ovšem platí přísný hodnostní pořádek. Dominantní jedinec se k zdechlině přiblíží zvláštním odpichovaným krokem, zatímco jemu podřízení ptáci posedávají v kruhu se svěšenými křídly a svou nelibost dávají najevo pouze vztyčováním per kolem krčních partií. Pokud se neudrží a podlehnou pokušení něco si urvat dříve, než se despota nasytí, dostávají zpravidla rychle za vyučenou.

Teprve když se hlava vládce ponoří do hloubi břicha pro vnitřnosti, mohou se ostatní k hostině připojit. Když zůstanou obrané kosti, mohlo by se zdát, že hody skončily. Ale v přírodě nepřijde nic nazmar. Uvnitř velkých dutých kostí je výživný morek. Supi ovšem nemají žádný mohutný chrup a drtivý stisk jako hyeny, a proto se uchýlili k jiné taktice. Uchopí kost do zobáku, vzlétnou s ní do výšky a pouštějí ji dolů k zemi, dokud se kost neroztříští o skálu či kámen. Není bez zajímavosti, že stejnou techniku „stolování“ používají u želv. Nejmenší druh supa – sup mrchožravý – dospěl ještě dál. K tomu, aby získal potravu, používá nástrojů. S oblibou si totiž pochutnává na pštrosích vejcích, která jsou však obrovská a mají skořápku silnou jako tenčí porcelán. Jeho slabý zobák nemá šanci vejce rozbít, a tak uchopí do zobáku co největší kámen a ten na vejce hází tak dlouho, dokud skořápka nepraskne.

Lov živé kořisti je u supů spíše výjimkou. Pastevci ale tvrdí, jak musí svá stáda před dotírajícími supy bránit. Brehm se zmiňuje o tom, že v jižní Africe, kde kolonisté vybili téměř všechna početná stáda kopytníků, se supi soustředili na zabíjení jehňat: „Jest pravděpodobno, že zmizení nesčetných stád zvěře způsobilo změnu v životě těchto ptáků, že byli donuceni nedostatkem mršin, aby si zaopatřovali potravu takovým nepřirozeným a hnusným způsobem. Tolik jest jisto, že jakmile se dostaví doba, kdy se líhnou jehňata, objeví se hojní supové a krouží nad březími ovcemi, aby čekali na příležitost, až se ubozí tvorové ocitnou bez pomoci, aby je pak napadli, oči jim vyklovali a je s novorozeným jehnětem usmrtili nejhroznějším způsobem. Leč nejen bahnice jsou jejich oběťmi, i klisny jakož i krávy, které vrhají, bývají stejným způsobem napadeny a zahubeny.“

Příroda ale supy pro lov živých zvířat nijak zvlášť nevybavila. Nohy mají sice silné, prsty jsou však slabé, drápy málo zahnuté a tupé, takže si jimi kořist jenom přidržují. Pokud přece jenom nějaké zvíře uloví, na rozdíl od dramatických líčení jsou to zpravidla zvířata stará, nemocná, a tedy zesláblá Za oběť jim pochopitelně mohou padnout i mláďata neschopná se po narození rychle postavit a následovat matku. Tím, že se supi živí mršinami, mají potravní nabídku poměrně omezenou a přísun potravy náhodný. Dokážou proto hladovět celé dny. Jakmile ale nastane možnost nasytit se, jsou schopni přecpat se tak, že stěží vzlétnou. K tomu Brehm poznamenává: „Ježto jim náhoda nebývá vždy příznivá, musí proto často hladověti. Tváří se pak při pohledu na kořist, jako by se musili, děj se co děj, za dlouhé odpírání odškodniti a pojistiti pro budoucnost.“

Ve vzduchu supi plachtí a krouží vysoko na obloze, využívají přitom vzestupných teplých vzdušných proudů. Rozpětí mohutných křídel je více než úctyhodné – téměř tři metry. Supi ostrým zrakem sledují zemi. Jakmile jeden z nich objeví nějakou kořist a snese se k zemi, slétávají se ostatní z dálky i několik kilometrů. I když tito dravci člověku nijak výrazně neškodí ani nekonkurují, bývají velmi často pronásledováni a v některých zemích byli téměř vyhubeni. Pastevci na ně líčí pasti i otrávené návnady. Supi plachtící na obloze bývají oblíbeným cílem lovců. Díky stále přesnějším dalekonosným puškám s dalekohledy nemá pták šanci uniknout ani vysoko nad zemí. 

Návrat s otazníky

Domovem supů jsou teplé stepní a horské oblasti Asie, Afriky a také jižní a západní Evropy. Donedávna byli poměrně běžně k vidění na Pyrenejském poloostrově nebo na Balkáně, tam však stavy velmi rychle klesají. Supi kdysi žili i v nejvyšším evropském pohoří, v Alpách. Sup bělohlavý a orlosup bradatý tam hnízdili ještě před pár desítkami let.

Před necelými dvaceti lety přišli ochranáři s iniciativou vrátit tyto majestátní dravce zpátky do Alp. Celý projekt vznikl z popudu zoologických zahrad v Salcburku a Innsbrucku, později se připojily i další zahrady včetně pražské zoo. Zprvu se do přírody vypouštěli supi v těsné blízkosti zahrady, aby si postupně zvykali na život v tvrdých přírodních podmínkách. Měli kdykoli možnost vrátit se do zahrady a v případě nouze měli připravenu potravu. Nevýhodou bylo to, že osamostatňování probíhalo příliš pomalu a ptáci se nesnažili v okolních horách zahnízdit. Proto se v posledních letech vypouštějí pokud možno co nejmladší jedinci, kteří jsou schopni rychle se přizpůsobit a vést život tak jako kdysi jejich předkové.

První výsledky jak u supů bělohlavých, tak u orlosupů jsou poměrně slibné, ale o konečném úspěchu budeme moci hovořit, až vzniknou dostatečně velké hnízdní kolonie, kdy už nebude třeba dovážet ze zoologických zahrad další ptáky. Byl by to jeden z mála úspěšných pokusů o návrat zvířat do dávno ztraceného domova. Pokud budete mít někdy cestu do Salcburku a zavítáte do místní zoologické zahrady v Hellbrunnu nedaleko za městem, nenechte si ujít velkolepou podívanou v podobě podvečerního příletu supů bělohlavých z hor na skalní útes nad zahradou. Mohutné a přitom tiše se blížící siluety impozantních dravců jako by symbolizovaly reálnou možnost soužití přírody a světa zvířat s naší rozporuplnou a kořistnickou civilizací.