Kategorie: Fejetony

Je několik literárních textů, které mě vždy a bezpečně rozesmějí. Prim má mezi nimi Čapkův Marsyas, ta pasáž o provázanosti osobních citů s přírodními jevy. Když mi vytane na mysli Kolem pražských věží / holubi se točí / a já nesouhlasím / s profesorem Rádlem, směji se vždy nahlas, dlouho a srdečně a nemohu si pomoci.

Slovo mapa pochází ze středověké latiny a představuje zkratku slov “mappa mundi”, neboli list, na kterém je nakreslena mapa světa.

Když vám blízká přítelkyně sdělí, že je těhotná, tradice velí se zaradovat. Když mi to ale oznámila kamarádka v New Yorku, zpracovávala jsem to se skoro stejným nadšením, jako by mi řekla, že za půl roku nás čeká konec světa.

Rozpočet by měl být vyvážený, státní pokladna by se měla znovu naplnit, veřejný dluh by se měl snížit, arogance úřednictva by se měla zmírnit a být pod dozorem a pomoc cizím zemím by se měla omezit, pokud Řím nemá přijít na mizinu. Lidé se opět musí naučit pracovat namísto toho, aby žili z veřejné podpory.

Tullius Cicero v roce 55 před n. l.

K velké změně v pohřebnictví z hlediska výběru míst pohřebiště došlo za panování císaře Josefa II.

Pro mne už dvaaosmdesáté. Každý rok, když zdobím stromeček, říkám si: „Tak co, letos už naposled?“ A ono ne! Zase znovu vytahuji ozdoby a řetězy a všecko, co na stromeček patří. Já stromek strojím brzy, o adventu. To abych si ho více užila. Nechci se rouhat, jsem na tomhle světě ráda a života si užívám.

Kdykoli vděčně přemítám o tom, kolika různými způsoby ke mně byl život milosrdný, neopomenu v duchu poděkovat za to, že jsem byla zatím víceméně ušetřena jednoho zdejšího mučení: tradičního amerického rande.

Central Park v desítkách odstínů oranžové a červené. Kavárny skoro bez turistů. Stovky nových výstav a koncertů. Podzim je k návštěvě New Yorku ideální. Pokud si jej chcete užít tak jako místní, zkuste následující.

Můj naprosto nejoblíbenější Newyorčan je Bill Cunningham, módní fotograf deníku New York Times. Prohání se po městě na kole a identifikuje módní trendy ulice. Na tom by asi nebylo nic moc výjimečného, ale Billovi je 82 let a fotografuje skoro celý život.

Narodila se v Bělehradě, má české občanství, vystudovala marketing a management na Anglo-American College a pracovala v rodinné firmě, která obchoduje s módou.

Má kamarádka jí říká „rýmička“ a já dobře vím proč. Je herečka a patří tudíž do „kasty nepostradatelných“. Těch, kteří stonat prostě nesmí. Kdyby nenastoupili do práce, všechno by se zastavilo. To oni těm druhým nemohou udělat.

Klidně mi povězte, že je to nesmysl. Borůvky dozrávají v první půli července a kde je jim dnes konec! Padla Madla do propadla! Lesní zvěř by vám za pravdu nedala.

Když jsem začal poprvé cestovat po Evropě, dávno předtím, než jsem se usadil v Praze, věřil jsem pevně v to, že k tomu, abych Evropu opravdu dobře poznal, bych se měl cítit jako Evropan. A abych se jako Evropan cítil, měl bych tak také vypadat – lidé musí věřit, že jsem jedním z nich. Že jsem členem klubu.

Neviděly jsme se asi 45 let. Kdysi – za mlada – to bývala moje kamarádka. Dokonce u mne asi rok bydlela, když neměla kde a stavěla půdní byt. Pak se naše životy rozešly. Najednou – letos na jaře – ani nevím proč, jsem měla potřebu ji vidět.

Země je malá a čas pádí rychle. V zimě jsme porazili břízu. Vlastně celé březové mlází. Rostlo moc bujně, stínilo. Dřevo jsme nařezali a narovnali na hromadu, aby proschlo. Březová míza přitahovala mouchy. Motaly se jako opilé, nemohly se od té dobroty odtrhnout.

Dnes se ve strahovském ateliéru točila znělka pro nový sitcom, který v době, kdy čtete tyto řádky, již nejspíš běží na obrazovkách. Tým herců profesionálů a scénář z pera Haliny Pawlowské dávají tušit, že půjde o povedený projekt. Co všechno vlastně patří k profesionalitě?

Ano, to potvrzuji. Žiji už mnoho let sama, a přesto si nepřipadám osamělá.

Od devatenácti let jsem pracovala aktivně jako manekýna a fotomodelka pro nejrůznější instituce včetně Ústavu bytové a oděvní kultury, Oděvní služby, Salonu Eva (bývalá Podolská), pro módní časopisy (Žena a móda, Praktická žena, Vlasta, Květy a další). Účastnila jsem se mezinárodních výstav a veletrhů, natáčení televizních pořadů o módě a také jsem dostala pár malých roliček ve filmu.

V knížce Tajemník lásky z roku 1866 se píše: Jest už v povaze ženy chtíti se líbiti mužům. Můžeme snad tuto snahu zváti zavrženíhodnou? Zajisté nikoliv. Avšak přehnané zdobení zastiňuje krásu ženy, leč šerednost činí mnohem nápadnější.

Laura Busheikin se proslavila svou ironickou větou: „Feminismus? Nevím, sice co to je, ale říkám fuj.“ Jak to s tím feminismem je?

Roberto Saviano je bolestně statečný. Narodil se roku 1979 poblíž Neapole a nerezignoval. To, co píše, se nás týká. Za znalost jeho knihy vděčím jednomu postaršímu pánovi. Je vzdělaný a kultivovaný natolik, aby si pravidelně kupoval knihy, jež pokládá za zajímavé.

Je to pár měsíců, co v hlavě nosím téma pro tuto stránku. Než jsem se k němu ale dostal, změnila se radikálně situace.

Letos uplynulo půlstoletí od vzniku Laterny Magiky, která sklízela úspěchy na EXPO ’58 v Bruselu. Byla to původní myšlenka architekta Josefa Svobody, u jejího vzniku stál Alfréd Radok.

Sám sebe označoval za dítě, dobrodruha, světoběžníka a filmaře. Pomocný dělník, komunista, odbojář, britský špion, kontrarozvědčík, pedagog, křesťan, jogín, Moravan, Němec, a především filmový režisér. Dlouhý krásný život plný zvratů, tak to má být…

Jaký je pohled na svět zpod burky? Nebo abych byla přesná, skrze nikáb, závoj, který zakrývá i obličej a nechává jen úzkou škvírku přes oči ve stylu ninja?

Venkovské ženě oběsili muže. Nebojoval proti nikomu. Zabili ho pro výstrahu, ukradl pár pytlů cementu. Pohřbila mrtvého téže noci, blížila se fronta, kdo ví, jak dlouho by potom čekal. Před kuropěním vešli do domu smutku dva vojáci, netušili, co se stalo, poručili vdově připravit vůz, zapřáhnout koně a jet s nimi.

„Tak co, Pražáku?“ poslouchám pravidelně, když se objevím na severu, kam jezdím za rodiči, ať už od sousedů z naší vsi nebo spolužáků na abiturientských slezinách.

Vždycky tak říkala vějířkům kolem očí. Kolem očí se prý schraňuje všechen ten smích i pláč. Jako v kmeni stromu.

Když jsem byla malá, fascinovaly mě lidské tváře, dokázala jsem se na ně dívat dlouho, soustředěně a nehybně – nejlépe z nějakého skrytého místa, kde nikdo nehleděl na mne.

Co bylo osudového na žvástu „Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij.“

Takže znovu jaro! Zaplať Pán Bůh! Letošní zima byla opravdu k nepřežití, odporná, alespoň pro mne. Jsem slunečný člověk, miluju slunce, a jakmile dá o sobě alespoň trochu vědět, hned se mi život zdá krásnější.

Život je přece krásný! Začíná navíc jaro! Dokud jsme tady, má nám co říct. Nemyslíte?

Milé čtenářky, dostala jsem dopis od jedné z vás, který mne opravdu potěšil, i když mi trochu vyčítal, že píši o svých kolegyních jako o dokonalých bytostech a že není možné, aby neměly nějakou tu slabost…

Intuitivně to pozná každý z nás, kdo si několikrát za život měl šanci vychutnat stejně jako Sisyfos výhled ze samotného vrcholu, než se z jeho na kopec ytlačeného stal opět z kopce skutálený balvan. Tedy přesně tu chvíli, kdy je vám jasné, že se váš vozík ocitl v nejvyšším bodě horské dráhy a nyní zbývá jediné – zřítit se dolů do propasti, která ho ovšem, bude-li mít správnou rychlost, katapultuje opět do výšin.

Když nás posledně vyklopili na přistávací dráhu v Dillí, byl červen a po ránu ve stínu 46 ˚C. Do začátku monzunu zbývalo jedenáct dní; celé město je odpočítávalo a čekalo na déšť.

Člověk je celý a vždy vnitřně svobodný, když chce.

Mounier

Když je v Kalkatě příšerné horko, je v Dárdžilingu docela hezky, větřík pofukuje, mladá žena si prohlíží panorama hor. Himálaj je krásný a mladá žena na něj hledí často, záměrně a úporně. Čeká dítě a chce, aby bylo krásné. Do začátku první světové války zbývá jediný rok. Holčička se narodí 5. listopadu pod znamením Štíra a dostane jméno Vivian.

Střižna na Barrandově se stala definitivně mým druhým domovem. Všichni jsme zaměstnanci Státního filmu, my, „tvůrčí pracovníci“, máme nyní základní plat plus smlouvy na jednotlivé filmy. Už jsem poznala několik režisérů, kteří mi byli ochotni svěřit sestřih svého filmu.

„Je to tak a nic s tím prostě neuděláte.“ Věta plná bezmoci. A možná i vzteku, lítosti a smutku. K čemu se váže? Válka? Hladomor v zemích třetího světa? Týrání dětí? Ne. Správná odpověď zní: baculaté plnoštíhlé ženy. Mají baculky právo na bezva život?

Teď mne budou opravdu ty kosmetické firmy nenávidět, ale já si nemohu pomoci, mám to těch minimálně čtyřicet let vyzkoušené. To je totiž tak – alespoň si to myslím – že......

Město se prostě jen tak nedá, skrývá se, uniká nám. Na vysoké škole jsem měla kolegu, který v Dillí vyrostl, chodil do školy, jeho rodiče tam pracovali. V době, kdy nikdo nebyl nikde, jsem na něho koukala jako na zjevení.

Angličané se této podivné pláně, jež se táhne od řeky Jamuny k Aravallským horám a na které snad od dob, kdy lidé chodí po dvou, vznikala a zanikala města, zmocnili roku 1803 – a usoudili, že ne. Za jejich vlády se dočkala největšího rozkvětu původně japonská jinriksha, dvoukolé vozítko pro dva (útlejší) pasažéry, tažené jedním mužem.

Je mnoho věcí mezi nebem a zemí, na které nedosáhneme. A asi je to tak dobře. Možná i proto, abychom se nepřestávali divit, abychom nepřestali být pokorní před určitými úkazy, abychom byli „bohabojní“ v tom nejlepším slova smyslu. Aby v nás nebo nad námi bylo něco, co musíme, ať chceme či nechceme, respektovat. Aby se ten řád, který na zemi vládne, neporušil.

Co je štěstí? Muška jenom zlatá! Ne, teď vážně. Co to vlastně je? Pojďme se nad tím chvíli zamyslet; mnohdy totiž říkáme věci, aniž si uvědomujeme jejich význam. Třeba: To je šťastný člověk! nebo Ta měla ale štěstí!. Kněžna v Babičce Boženy Němcové říká o babičce: Šťastná to žena!. Proč? Jak to vlastně je?

Občas nemohu spát. Už dávno neberu prášky pro spaní. Nespat není zlé. Spát je možná lepší, ale i nespat se musí umět. Noc má svá pravidla.

Mám ráda knížku Bohumila Hrabala Postřižiny a snad díky ní jsem před lety koupila v antikvariátu svázané Listy paní a dívek z roku 1924. Dlouho polehávaly v knihovně. Až jednou jsem na chalupě cídila jakýsi měděný kotlík, nedařilo se mi to, a tak jsem zalistovala v té tlusté bichli a návodů na čištění mědi jsem v rubrice Rádce hospodyňky našla hned několik.

O genech a genetice se už psalo mnoho knih. Geny jsou podle mě pěkné svinstvo. Boj s nimi nemůžete nikdy vyhrát. Hned to doložím.

Každý z nás má známé (těch je vždycky nejvíc). Pak má přátele (těch je většinou méně) a pak má kamarády (těch už bývá poskrovnu). Pojďme se na chvíli zastavit u těch, kterých bývá nejmíň. Kamarádi jsou totiž naprosto nezbytní k životu. Kdo je nemá, je ošizený o něco moc podstatného.

Situace: recepce hotelu v rakouských Alpách, dva američtí rodiče a jejich dvě dospívající děti, naprosté zmatení. „Takže do sauny se tu chodí bez plavek?“ opakuje zděšeným hlasem matka. „A jaká jsou další pravidla?“ Recepční laskavě vysvětluje, že plavky se nenosí ani do páry.