Velmi úzký pohled
Jaký je pohled na svět zpod burky? Nebo abych byla přesná, skrze nikáb, závoj, který zakrývá i obličej a nechává jen úzkou škvírku přes oči ve stylu ninja? Vidíte skoro všechno, až na to, že tak trochu zúženým pohledem. Nezkušená nositelka si také hned všimne, že se přes všudypřítomný závoj hůře dýchá a hlas přes rozechvělá vlákna mírně rezonuje.
Předesílám, že všezahalující černé oděvy byly jednou z oblastí, v níž jsem se nikdy nechystala nabýt jakoukoliv odbornost. Před první pracovní cestou do Jemenu mi však bylo doporučeno, abych si z bezpečnostních důvodů pořídila „základní výbavu“, neboť jsme se chystali projíždět odlehlé oblasti, v kterých bude mnohem praktičtější nepřitahovat pozornost.
Žádný problém – vydala jsem se do Brooklynu, na kole objela muslimskou čtvrť a za chvíli mi jemenský krejčí předkládal desítky stylů k vyzkoušení. Od tradičních až po – a teď se podržte – „sexy styl“, jinými slovy trochu vypasovanější černý pytel. Musím ale přiznat, že snad kromě chvil, kdy jsem nehybně seděla v autě, mi v Jemenu tyto mimikry stejně téměř nepomohly. Při jakémkoli pokusu o chůzi jsem o hábit zakopávala a porážela všechno, co nebylo v mém nejbližším zorném poli. A to už ani nemluvím o tom, že jsem jako falešná Jemenka naprosto selhala – zatímco jim velí tamní tradice minimální oční kontakt s okolím, můj vyděšený pohled, těkání na všechny strany a nepřípustné zírání cizím mužům do tváře nemohl zakrýt ani konzervativní nikáb. Pokud to nebude nevyhnutelně nutné, v této nepovedené komedii už pokračovat nebudu. Snad si místní nějak zvyknou na mě v kalhotách a v tričku.
Nemohla jsem se dočkat, až tento zážitek proberu se ženami, které tamní zvyky zažívají na vlastní kůži každý den. Manželka mého kolegy jménem Amira mi však vyrazila dech. Na veřejnosti chodí zcela zahalená a žádný muž kromě jejího manžela a nejbližších příbuzných nikdy neviděl její tvář. Čekala jsem, že na mě bude mít spoustu otázek a že pro ni budu poslem emancipace a ženské nezávislosti. Když jsem se jí ale zeptala, co si myslí, když vidí ženy, které se běžně oblékají jako já, odvětila se soucitným úsměvem: „Je mi vás moc líto.“ Byla jsem přesvědčena, že jí jen špatně rozumím. Líto je přece mně jí! Ale ani další její vysvětlení nepomohlo: „Tvoje společnost tě nutí, aby ses takhle ukazovala. Ženy jsou u vás vykořisťovány a nemají na výběr. Musejí se pořád nabízet na odiv ostatním.“
Uf. Tento (podle mě zcela nemístný) soucit mě docela zaskočil. Vůbec mě nechápala, a ani já ji. Kéž by Amira mohla sednout na kolo, objet svět a vybírat si z desítek nabízených stylů života. Myslím, že pak bychom se spíš shodly, že nikde to sice není dokonalé a že se na sebe všichni díváme tak trochu omezeným pohledem, ale že u nás to mají ženy přece jen o dost lepší.
Archiv, časopis Krásná 2010
