Výstavní Amerika - fejeton

Když byly mojí sestře tak tři roky a ještě neměla mladšího sourozence, měla prý imaginární kamarádku Moudu, která jí dělala společnost v parku nebo když si měla sama hrát. (Touha po společnících ji myslím s mým narozením přešla, ale o tom až jindy.) Na tu si teď dost často vzpomenu, když marně přemýšlím, kdo z mých jinak velmi akceschopných přátel by se mnou mohl jít o víkendu do galerie a občas v týdnu do divadla. V mém životě zoufale chybí někdo, kdo by pravidelně vyřkl něco na způsob „Uvidíme se v neděli? Co třeba na výstavu a na čaj?“ – věty, které znám tak důvěrně z Prahy. Ne že by k tomu nikdo nebyl nikdy ochoten, ale jde o asi tak běžnou událost, jako když někdo z Prahy jede na knižní veletrh do Frankfurtu.

Jistě, stane se i to, ale pak se o tom šest měsíců mluví. Přitom New York nabízí až absurdně kvalitní možnosti: cestou na Klimta člověk nečekaně zabrousí na Magritta nebo se na poslední chvíli rozhodne pro Mairu Kalman, to všechno v okruhu sta metrů. Kdo na těch výstavách tedy je? Kromě lidí, kteří se se mnou evidentně netouží seznámit, tam jsou turisté, kteří si musejí při návštěvě New Yorku odškrtnout „kultura“. Pak taky studenti umění a cizinci – hodně cizinců. Pak samozřejmě taky dámy z Upper East Side v nejlepších letech, s perfektními účesy, brožemi a perlami, které umění rozumějí mnohem víc než já, a dost možná jsou v galerii proto, aby zkoukly, po čem půjdou na příští aukci.

Totéž složení (turisté, cizinci, smetánka) člověk potká i na opeře a vlastně většinou i v divadle. Ještě k té opeře – ne že bych vyrůstala v hledišti Národního divadla, jednu od druhé sotva rozeznám a mám na triku už i pár usnutí během druhého aktu. Ale že potkám ve městě s pravděpodobně nejprestižnější scénou světa přesně nula lidí, kteří už někdy operu viděli? Při pokusech získat nové rekruty se mi většinou dostane rozvážného: „Jednou s tebou určitě půjdu, vždycky jsem to chtěla zkusit“ – jako by se jednalo o skok padákem nebo kurz potápění. 

Vždycky když si říkám, jak jsme na tom u nás dobře, minimálně většina městských dětí přece jde aspoň jednou během školní docházky třeba na Labutí jezero, Prodanou nevěstu, do loutkového divadla a proboha přece aspoň na nějakou výstavu, uvažuji, co v dorostu s podobnou samozřejmostí podporují americké školy. A nemusím přemýšlet dlouho. Zatímco dokážu spočítat všechny z nejširšího okruhu známých z Prahy, co kdy byli na fotbale nebo hokeji (raz, dva, tři, čtyři), nedokážu přijít na žádného Američana či Američanku, kteří nevyrostli v tribunách nějakého stadionu.

Ba co víc, když zmíním, že jsme na dvorku rozhodně neměli přidělaný basketbalový koš, že jsem na gymnáziu nebyla v žádném sportovním týmu, že ulejvat se z tělocviku bylo žádoucí a že opravdu nevím, jestli vůbec a jakého může mít FSV UK maskota, dostane se mi v Novém světě soucitného pohledu, a kdybych se nebránila, možná i utěšitelského objetí. Je fakt, že jsem byla během prvních let pobytu v USA tak zmatena neustálou fyzickou aktivitou svých vrstevníků, že jsem i já (!) ve zmatení začala běhat. Je na čase smířit se s realitou: „Promiň, vím, že jsme se měsíc neviděly, ale na skleničku to dneska nestíhám, jdu ještě do posilovny“ a „Viděla jsi o víkendu ten zápas?“ nebo ještě hůř „Všichni jdeme na Patriots vs. Jets, nechceš taky?“ je natolik běžnou součástí místního slovníku jako u nás „vernisáž“ a „derniéra“. No jo, přece jen je mezi námi občas oceán.

PS: Moje známá se mi před nedávnem svěřila, že jedním z hlavních důvodů, proč se rozhodla mít děti, bylo, aby její manžel měl za pár let ke všem svým aktivitám parťáka – a nechal ji tudíž v klidu si číst. Možná přece jen nějaké to potomstvo budu muset zvážit, jako doprovod na výstavy by se místo Moudy dost hodilo.

Zuzana Boehmová, Archiv, časopis Krásná 2012