Kdo si hraje, nezlobí!

Okolo chalupy mi v zimě denně sviští boby a slyším výskot dětských hlásků. Nikdo nemá to svědomí jim cestu posypat. Ta bílá uježděná plocha mě odjakživa lákala. „Nesmysl,“ okřiknu i dnes poťouchlou myšlenku. „Dovedeš si to představit? Bába na bobech!“ Představit, nepředstavit, skutečností je, že za chvíli mám boby v ruce. „Kdo by mě tak asi mohl vidět,“ schovávám je za zády. „Sousedovy děti jsou ve škole, dospělí v práci, dokonce s sebou dnes vzali i dědečka.“ Ostřížím zrakem přitom slídím po okolí, a protože nikde nikdo, je rozhodnuto.

Ledový vítr mi při jízdě z umrzlého kopce fičí kolem uší, píchá do obličeje a šála, jako prapor svobody, vlaje za mnou. Netušená nádhera! Zastavuji se před sousedovými okny, chci vstát, nohy mi však podjedou a bác ho! Rozplácnu se na zemi jako žába. S obličejem zapíchnutým ve sněhu se začnu dusit smíchy. Věk, starosti i nemoci jsou v tu chvíli pryč a mně je nepopsatelně hezky. Tak hezky, že na sobě necítím cizí pohled - s nosem připlácnutým na skle na mne ze sousedova okna civí v úžasu tvář nějaké ženy. „Doprčic!“ Vmžiku jsem na nohách a ještě rychleji doma. „Doufám že si mě nezapamatuje.“

„To máme zase trápení,“ zastavila mě druhý den sousedka. „Je tu na návštěvě tchyně a víte,“ ztiší hlas až do úplného šepotu, „ona to má už v hlavě tak trochu… No prostě trochu jinak,“ překonává rozpaky. „Předevčírem viděla mrtvého dědečka, včera zase vás jezdit na bobech. Teď nedá pokoj a chce mermomocí jezdit taky. Dovedete si to představit? Bába na bobech?“

Něco neurčitého zamumlám a rychle se loučím. „Přiznám to, fakt to přiznám,“ ospravedlňuji se doma. „Přece v tom tu starou paní nenechám!“

„Jů,“ zapiští nedočkavostí moje druhé já. „Už se těším, až jim řekneš, že to je, nejen s hlavou staré paní, trochu jinak. To teda bude psina!“

A byla. Druhý den jsme jezdili na bobech všichni, včetně paní tchyně. „My si snad dneska ani neškrtnem,“ poznamenaly smutně děti.

„No a co,“ řeknu já, „taky budete jednou starý.“

Archiv, časopis Krásná 2007