Dítě ve městě

Když vám blízká přítelkyně sdělí, že je těhotná, tradice velí se zaradovat. Když mi to ale oznámila kamarádka v New Yorku, zpracovávala jsem to se skoro stejným nadšením, jako by mi řekla, že za půl roku nás čeká konec světa. Co mám dělat, je mi třicet čtyři, už se to nedalo moc odkládat, lomila rukama Jessie, jejíž manžel žadonil o potomka snad pět let. Všichni jsme vědeli, že s ním záměrně plánovala dvakrát ročně exotickou dovolenou a tento závazný plán pak využívala jako jasné zdůvodnění toho, že dítě musí ještě počkat, protože komu by se chtělo šplhat na Kilimandžáro s kočárkem. Ale teď? Život tak, jako ho známe, končí – manžel vyhrál.

Na Manhattanu se totiž těhotenství dá shrnout jediným slovem: stěhování. Do Brooklynu. Někam poblíž parku. Někam, kde si můžete dovolit trochu větší byt. Někam, kde jsou levnější jesle než v centru. Taková místa jistě existují, ale za dostupnou cenu jsou tak strašně daleko od metra, že se můžete s přáteli rozloučit rovnou při nakládní nábytku do stěhovacího vozu před domem v Chelsea. Třičtvrtě hodiny metrem s dvěma přestupy a dvacet minut pešky za vámi i ti nejlepší kamarádi vyrazí na večeři přesně jednou. Brzy si řeknete, že to už tedy můžete bydlet rovnou v Queens, někde blíž metra, v trochu větším bytě za stejné peníze. A odtud to už má jen sestupnou tendenci. I když máte úplnou pravdu, že jedině ve vaší čtvrti je naprosto autentické thajské a indické bistro a že právě vy žijete v tom ryzím, nevyumělkovaném New Yorku, taxík se známými se cestou ztratil na jednom z mnoha nekonečných, ponurých bulvárů a dva z nich u vás radši přespali, než aby se zkoušeli uprostřed noci dostat zpátky na Manhattan. To už můžete skoro bydlet na předměstí, najít si za stejné peníze mnohem větší dům, probleskne vám hlavou…

A je to, vše se mění, v čisté a neskutečně nudné provinciální části New Jersey a Connecticutu jste najednou doma, New York je pro blázny a vůbec, je to tam hlasité, špinavé, předražené a plné lidí, co nemají žádnou odpovědnost, a s všemi se stejně uvidíte na oslavě narozenin příští rok. Ač nerady, přátelství s Jessie jsme tudíž s kamarádkami oplakaly a začaly se smiřovat i s tím, že bez ní se časem rozpadne i celá naše dámská skupinka. Její slib, že se žádné stěhování konat nebude, nebrala vážně ani jediná z nás. Přiznám se tedy, že ještě tak trochu lapám po dechu v šoku nad tím, že své slovo skutečně dodržela. Novorozeně před dvěma týdny s manželem přinesli do svého manhattanského minibytu v pátém patře bez výtahu. Dětská výbava se dělí o šuplíky s příbory a lahvičky jsou poskládány v knihovně. Kočárek je zaparkován na požárním schodišti za oknem a z bývalého konferenčního stolku je přebalovací pult. A do ložnice se jim nevešla dětská postýlka, což vedlo k podle mě zatím nejlepšímu kousku. Miminko spí ve speciální lněné kolébce, již Jessie zavěsila ze stropu nad manželskou postelí. Taková oddanost městu, které nikdy nespí, nebyla popsána ani v těch nejpřehanějsích seriálových zpracováních života Newyorčanek. Slibuji zde tedy závazně, že až nelítostná realita Jessie jednou dostihne, budu ji za tuto bezprecedentní snahu věrně na předměstí jezdit navštěvovat.

Archiv, časopis Krásná 2010