Co mě štve
Ano, milí čtenáři, jestli mě opravdu něco štve, je to politika, ale protože jsou Vánoce za dveřmi, nechci ani sebe, ani vás připravit o nastávající krásné dny marným naříkáním a stěžováním. Stejně si myslím, že vše, co se děje, má se dít a my jsme možná schopni svým pozitivním myšlením, nadhledem a humorem zvrátit a ovlivnit i nepřízeň osudu… Vím, že to vždy neplatí a některá rozhodnutí osudu jsou nezvratná, ale co s tím? To je jeden velký otazník.
Je-li moc pravdou a právem,
pak ovšem politika se stane částí zoologie – a basta!
T. G. Masaryk
Chtěla bych se s vámi podělit o neuvěřitelnou příhodu, která se mi nedávno stala. Ležela jsem nemocná a chtěla jsem udělat radost své dceři, která měla ten den svátek. Napadlo mě zavolat do květinářství na pražské třídě Milady Horákové, kam chodíme léta kupovat květiny, a poprosit známou, jestli by nezařídila pro dceru kytici růží a nedoručila ji do jejího zaměstnání. Problém byl v tom, že bych to přišla zaplatit, až bych byla zdravá. Bohužel tam moje známá nebyla a dívka, ačkoliv velmi ochotná, mě neznala, a tak mi dala číslo na majitelku květinářství, ať se prý domluvím s ní a pak to zařídí. Když jsem paní majitelce řekla svou prosbu s tím, že nemám internetové bankovnictví, čekala jsem klapnutí telefonu. K mému nemalému překvapení – byla jsem pro ni naprosto neznámá osoba – se mne vyptala, za kolik peněz si kytici představuji a jaký druh květin a kam ji má doručit…
Jako ve snu jsem jí vše řekla, dala adresu, a když jsem položila telefon, byla jsem přesvědčená, že přece nemůže věřit úplně neznámému člověku a že to třeba považovala za nejapný žert nebo spíše drzost. Jaké bylo mé překvapení, když mi asi za hodinu moje dcera poslala mobilem fotografii překrásné kytice růží a s pláčem mi děkovala. Hned jsem volala majitelce paní Mládkové a domluvila se, kdy se sejdeme v prodejně, abych jí osobně poděkovala a uhradila tu překrásnou kytici. Dodnes tuto příhodu všem vyprávím a všichni kroutí hlavou, že v dnešní „zlodějské“ době existují lidé, kteří ještě věří ve slušnost, poctivost a pravdomluvnost.
Mám ještě jednu příhodu, která se mi stala, když jsem bloudila po jedné prý nejlepší nemocnici v Praze a taky jsem měla štěstí – v neštěstí. Musela jsem na předoperační vyšetření a v recepci mi řekli bohužel špatnou barvu výtahu a tak, když už jsem opravdu hodinu bloudila nemocnicí a jezdila výtahy sem a tam, udělalo se mi špatně a já se bála, že omdlím, nebylo si totiž kam sednout, kde si odpočinout. Stála jsem bezradně, z posledních sil opřená o zeď, kolem prošla spousta lékařů, ale žádný se nezeptal, jestli nepotřebuji pomoc. Nebyla jsem schopná ani hlásku, jen jsem tiše v duchu volala svého anděla strážného…
A přišel, v podobě sestřičky, která byla dokonce z oddělení, kam jsem původně směřovala. Byla „náhodou“ úplně v jiném patře a na druhé straně nemocnice. Jako bych ji přivolala. Podepřela mě a provedla spletí chodeb, kuchyní až do kýženého oddělení, kde už se mne ujali, posadili mě a dali mi napít. Jen jsem hlesla, že ta nemocnice je jen pro zdravé a silné jedince, ne pro nemocné… Zase jsem se ovšem přesvědčila, že hodní a laskaví lidé existují, a to je velmi pozitivní zjištění a velká naděje pro svět, který stojí před tolik diskutovaným rokem 2012, s osudovým datem 21. 12. Ale přes různé katastrofické předpovědi jsem se dočetla na internetu, že Mayové nikdy neříkali, že svět skončí, otázka tedy nezní: Co se stane v roce 2012, ale čím chceme v roce 2012 být? A protože přání se neplní sama, staňme se tou změnou, kterou chceme vidět okolo sebe ve světě! Všechno vědění bez lásky je k ničemu.
Krásné a šťastné dny Vám přeje ze srdce
Marta Pospíchalová
Archiv, časopis Krásná 2011
