Rendlíková sexmise

Kdykoli vděčně přemítám o tom, kolika různými způsoby ke mně byl život milosrdný, neopomenu v duchu poděkovat za to, že jsem byla zatím víceméně ušetřena jednoho zdejšího mučení: tradičního amerického rande. Seznamování v New Yorku bylo s různou mírou nadsázky (a mnohdy i dechberoucím způsobem nereálně, viď, Carrie Bradshaw) popsáno v mnoha populárních seriálech a filmech. Ale nic vás nepřipraví na rigidnost tohoto rituálu stejně jako na to, že se jím mnohdy řídí i velmi inteligentní nezávislí lidé. Pravidlo číslo jedna: chození na rande po americku má stovky pravidel. Pravidlo číslo dvě: kdo je svobodomyslně (postmoderně) na pokraji zoufalství zkouší porušit, vrací se záhy k pravidlu číslo jedna. Potvrzeno z mnoha zdrojů – děje se zhruba toto:

Muž si ukládá telefonní číslo, které získal s největší pravděpodobností na nějaké víkendové společenské akci nebo v baru. Nesmí ale za žádných okolností zavolat hned, nýbrž musí počkat minimálně tři dny. Potkali-li se v sobotu, ozve se v úterý. Navrhne rande na sobotu. Je-li úterý, žena ho může přijmout. Je-li čtvrtek nebo nedej bože pátek, je na víkendové rande už moc pozdě a žena ho má odmítnout („Už něco mám“). Zve-li ji ovšem na rande v jeden z méně atraktivních dní (pondělí–středa, čtvrtek je na hraně), znamená to, že si zatím není jistý a nechce na ni plýtvat svůj víkend. Dále: první měsíc je v pořádku se vídat 1x týdně. Druhý měsíc dvakrát týdně. Třetí měsíc a zbytek vztahu 3x týdně. Kdo jde na rande, má se smířit s tím, že pokud se podařilo, na konci bude polibek. Sex na třetím rande. Pokud si ale budujete nedostupnou image, tak až na šestém. Ale teď ta hlavní informace: je naprosto v pořádku, normální, běžné, snad dokonce očekávané, že takhle „nezávazně“ chodíte s několika partnery naráz. Největší kompliment pak údajně je, pokud vám ten druhý (a má to být tradičně muž, uf) časem navrhne, že byste mohli být tzv. „exklusivní“ pár. Než tato konverzace explicitně proběhne, páteční večere a přespání u jednoho a sobotní kino a víno a probuzení u jiného je snad hlavním principem aktivity zvané „dating“. Kdo to dělá jinak, okrádá se údajně o budování paralelních možností, pokud tahle nevyjde (Nechápu. Na tohle my Češi přece máme staré dobré pokrytecké podvádění, ne?).

Manhattan, kde je odhadem osm svobodných mužů na každých 10 svobodných žen, a když odečteme homosexuály, číslo se prý blíží zhruba šest ku deseti, se tento mechanismus dostává do nových dimenzí. Pánové prostě mají na každém prstě skoro dvě ženské. Není vůbec neobvyklé, že první páteční rande mají v sedm večer a druhé v půl desáté. Víkendové dny mnohdy efektivně využívají k polo-rande: pozvání na oběd nebo na brunch pro ty, které si zatím shromažďují do zásoby. Vžil se pro to dokonce pojem „backburner“, což znamená, že si potenciální partnery udržujete na mírném plamínku jako vzadu na sporáku. Na předním hořáku něco vře – ale pokud se to přepálí nebo vám to nebude chutnat, stačí posunout předehřátý rendlík dopředu. Znám desítky žen i mužů, kteří od ledna měli rande s novým kandidátem/kandidátkou úplně každý víkend. Představte si tu pořád se opakující konverzaci, která doprovází každé cílené seznamování: Co posloucháš za hudbu? Vaříš rád? Co dělají rodiče? Jak dlouho už bydlíš v Brooklynu? Čteš knížky?

Ano, čtu knížky a budu je radši číst i sama, než abych se třemi dalšími hrnci čekala, jestli mi každou druhou středu nezavoláš. A prosím, nenuťte mě vrátit se k pravidlu číslo jedna…

Archiv, časopis Krásná 2011