Autor: Jan Nepomuk Assmann

Nevím, proč můj obraz vznikl. Řekl mi, že by mě rád namaloval, ale já to nebral nijak vážně a ani jsem na něho nijak netlačil. Byl jsem člověk mediálně známý a takové on maloval rád. Jednou jsem se k němu vypravil, jen tak, bez zvláštního důvodu. A on zavelel: „Jdeme na to!“ A tak jsme šli. Tedy šel on, protože já ani nemusel změnit polohu.

Bratislava je jedním z mála měst, kde zůstala uchována řada památek připomínajících dobu rokoka. Tento umělecký styl vycházel ze zdrobnělého baroka a plně se rozšířil v letech 1750–1770. Projevil se nejen v architektuře, výtvarném umění, ale i v životním stylu.

Karla jsem poznala díky svému manželovi Petrovi, který mi dal k našim prvním Vánocům od něho obrázek. Grafiku, na které je Kristus na kříži. Toužila jsem poznat toho malíře, a tak nás Petr seznámil. Padli jsme si spolu do oka a následovalo mnoho nádherných let přátelství.

Už nevím, kdo nás s Karlem Laštovkou seznámil, ale bylo to někdy v roce 1978. Občas jsme se scházeli a obdivovali se navzájem. Když jsem se rozhodla, že se provdám za Matěje (svého dosavadního manžela, s nímž už jsem oslavila stříbrnou svatbu), zeptala jsem se Karla, zda by mě nenamaloval, abych mohla dát obraz Matějovi jako svatební dar.

V Národním archivu v Paříži jsou vedle mnoha vzácných dokumentů francouzské historie také písemnosti, které by se mohly zdát na první pohled bezvýznamné. Zcela unikátní však je publikace, která sestává z výkladové knihy a je doplněna sešitem v originálnívelikosti a kvalitě tzv. faksimile...

Jeden ze svých prvních obrazů nazval Matka Vlasta s morčetem Růženou a je to opravdu jeho maminka, kterou měl moc rád. Namaloval ji na zrcadlo, je to tedy malba na skle. Ale nebyl to žádný zvláštní záměr, to zase neměl na plátno a staré zrcadlo se rozměrově náramně hodilo.

Někdy kolem roku 1976 mě s Karlem Laštovkou seznámila Květa Fialová, kamarádka a kmotra mojí starší dcery. Bydlíme blízko sebe, často se navštěvujeme a samozřejmě jsem jí trochu záviděla krásný obraz od Karla Laštovky, který visel u ní doma. Pojala jsem ideu, že bych se také mohla nechat namalovat a že by takový obraz byl výborným dárkem pro mého manžela k výročí svatby.

Můj manžel si u Karla objednal můj portrét. K tomu nás inspiroval obal desky klavíristky Valentiny Kameníkové, na němž kromě fotografie je i její překrásný portrét od malíře Karla Laštovky.

Svým obrazům říkal portrét a také ho nic jiného než portrét nezajímalo, tělo pak dotvořil podle vlastní fantazie. Na mém obraze je moře, protože to byla naše společná láska. Třeba jsme se bavili a on mi řekl, že večer jede do Itálie. Přitom neměl vůbec sbaleno a bylo mu to jedno. 

Obraz byl namalován v roce 1970, kdy jsme se s Karlem nějakou dobu znali. Když jsem viděl, kolik úžasných portrétů v jeho ateliéru vzniká, zatoužil jsem i já mít takový. Nemaloval mě jenom z čistého přátelství, to by ostatně Karel ani neudělal, dohodli jsme se na ceně. Ale jsem já byl rád, že moji zakázku přijal, mít obraz od Laštovky totiž něco znamenalo.

Karel byl velice vzdělaný, společenský a vtipný člověk. Ráda jsem trávila čas v jeho společnosti a v nádherné atmosféře jeho bytu, povídala si a pózovala. Naše přátelství se tím prohloubilo a trvalo mnoho dalších let.

Naše známost začala mým příchodem do Prahy. Nebyla jsem v Praze okoukaná, byla jsem tu nová. Absolvovala jsem v Brně na Janáčkově akademii múzických umění, působila jsem v mimopražském divadle. Ale docela neznámá jsem nebyla. Když jsem nastoupila do angažmá v Činoherním klubu, měla jsem za sebou roli ve slavném Vláčilově filmu Údolí včel.

Růžena Mazalová, někdejší baletní mistr a choreografka Národního divadla, mi dlouho říkala: "Vlastíčku, musíš se mnou jít za malířem Karlem Laštovkou, ten maluje tak úžasné obrazy a portrétuje známé osobnosti."

K našemu seznámení se váže kuriózní příhoda. Dá se říci, že díky portrétování jsem získala nejen milovaný obraz, ale také báječnou tetičku Věru a výjimečného přítele.

Kdy jsem se s Karlem poznala, to už opravdu nevím. Ale přesně si vybavuji, že to bylo v době, kdy mi bylo na světě velmi těžko.

Poznali jsme se v dobách, kdy Karel ještě hrál divadlo. Jmenovalo se Paravan a sídlilo v ulici Ve Smečkách. Seznámil nás Zbyněk Pohlídal, jeho přítel, který s ním měl dost podobnou povahu i osud. 

Karel Laštovka byl báječný kluk, skvělý malíř a fajn kamarád. Byla s ním velká legrace, nechci použít slovo sranda, protože jsem dáma staršího věku a nehodí se to. Poznala jsem ho v Redutě, když zpíval s kloboukem na hlavě populární kuplet, na jehož název už si nevzpomenu.

Karla Laštovku jsem poznala služebně a služebně vznikly také moje obrazy. V roce 1978 mě k němu za účelem portrétování dovezla produkce filmu režiséra Jiřího Krejčíka, Božská Ema, v němž jsem hrála slavnou pěvkyni Emu Destinnovou. Pro potřeby filmu byl zapotřebí můj portrét, respektive portrét Emy Destinnové. Obraz se objevil ve filmu i na plakátech, které film propagovaly.

Mám pocit, že s Karlem Laštovkou jsem se znala odjakživa. Už když jsme se potkali, tak jsem hned věděla, že tenhle člověk do mého života patří. Od té doby, co tady s námi není, mi neuvěřitelně schází, odešel trestuhodně brzy. Jeho umělecký salon poznamenal kulturní život Prahy minulých let a směle ho přirovnám k věhlasným a slavným salonům, které ovlivňovaly život celých generací. 

Seznámila nás moje herecká kolegyně Karolína Slunéčková. Řekla mi, že malíř Karel Laštovka se chce se mnou seznámit a portrétovat mne. Znal mne jako herečku, ale chtěl mne poznat také blíže – jako osobu, která sice hraje komické postavy, ale přitom v sobě skrývá smutek, a právě ten by chtěl svým štětcem vystihnout. 

Měl spoustu koníčků. Tím největším bylo divadlo, neexistovala premiéra, na které by scházel. Miloval muziku, a především staré umění, zejména italské. Jet s ním do Itálie, to znamenalo prožít celý den v galerii, měl jsem z toho vždycky v hlavě naprostý galimatyáš. On měl obrovský přehled, velké znalosti. Jeho velkou láskou byla renesance a manýrismus.

Karel byl velmi aktivním divadelníkem, hrál ve všem, co se tenkrát ve staré Redutě uvádělo, a pokračoval i dál Ve Smečkách, kde působilo divadlo Paravan. Byla to nádherná doba a ty hry byly pro mne nezapomenutelné.

S Karlem Laštovkou jsem se nemohla minout. Pohybovali jsme se ve stejném prostředí a měli jsme hodně společného. Mám pocit, že jsme měli podobné duše. Jednou jsme si o tom povídali a měla jsem pocit, že sedím vedle svého jednobuněčného dvojčete. Takové souznění člověk často nezažije.

Karel Laštovka byl originál. Velká osobnost, která velmi výrazně poznamenala kulturní život Prahy ve druhé polovině dvacátého století. Byl svobodomyslný a nerad se nechával omezovat. Dokonce nikdy nevstoupil ani do Svazu výtvarných umělců.

Karel byl můj kolega z divadla Paravan, kde zpíval a hrál. Bylo nám jasné, že si tak jen přivydělává, ale vůbec jsem nevěděla, že maluje.

S Karlem mě seznámil můj přítel, choreograf Hudebního divadla v Karlíně Bedřich Füsseger. Scházeli jsme se slidmi kolem Divadla Na zábradlí, kam chodíval i Karel, přítel doktora Vodičky. Tehdy nás spojoval oddaný vztah k opeře. Byl to náš koníček a dokázali jsme si o něm hodiny povídat.

Karel byl zvláštní člověk. Měl svérázné názory na život, ale byly to názory velmi čistokrevné. Prostě správné.

Vyšehrad, památná pražská čtvrt, je opředen pověstmi, nejstaršími legendami o českých knížatech, o bájné Libuši, o Horymírovi a jeho koni Šemíkovi, o siláku Bivojovi, o vyslání poselstva za Přemyslem, o přemyslovském hradišti apod. Mnoho z těchto mýtů je zachyceno v Kosmově kronice, rozvíjí je i Alois Jirásek ve Starých pověstech českých. Toto mystické místo naší metropole zajímá i nás.

Druhého prosince 1848 se vzdal trůnu rakouský císař Ferdinand I. jako král český a uherský známý jako Ferdinand V. ve prospěch osmnáctiletého synovce, Františka Josefa I. Jeho choti Marii Anně zněla v uších poslední slova, jimiž mladému císaři předával úřad ten, kterému se říkalo „Dobrotivý Nandl“ a který byl lehce choré mysli. Řekl, aniž si uvědomoval vážnost chvíle: „Rádo se stalo!“ 

Průhonický zámek vděčí za svou proslulost zejména Arnoštu Sylva-Tarouccovi, cizinci s českým srdcem, ovšem jeho dějiny jsou mnohem starší.

Sylva-Tarouccovi – starý šlechtický rod, který zapsal svou významnou kapitolu také v naší zemi. Konkrétně v Čechách pod Kosířem, v Praze, a zejména v Průhonicích. Kdyby nebylo hraběte Sylva-Tarouccy, tak bychom pravděpodobně dneska neměli v Průhonicích zámek a překrásný park, který je nenahraditelnou učebnicí botaniky. 

Zámek Neuwaldegg leží u Vídně, nebo ve Vídni? To je otázka. Památka je známa a uváděna od roku 1309 jako statek Waldeck, což v češtině znamená roh lesa. Dosud se rozkládá u lesa, tvořícího dnes rozsáhlý krajinářský park. Je obklopen vinicemi. Později, asi roku 1535, je znám pod novým označením – jako Neuwaldegg.

Dnes se budeme zajímat o poměrně málo známé místo nedaleko Prahy, kterým je starobylá obec Kounice. Ves byla císařským rozhodnutím (1871) povýšena na městys. Původně se jmenovala Konice, ale také Canicz, Kanicz, Connycz, (německy Kaunitz). Leží v blízkosti Nymburka. Jeho název nám připomíná jměno slavného česko-moravského šlechtického rodu Kouniců (Kaunitzů), erbu lekna, který však pochází z knížectví opavského. V našich, českých Kounicích, se připomínají vladycké rody vlastníci tvrze, z nichž jednu v 15. století, vlastnili Kačicové z Konic, název obce vznikl podle nich.

Je tomu již dávno, kdy vymřel starobylý český rod Straků z Nedabylic. Z rodiny však vynikl pouze císařský tajný rada a komoří Jan Petr Straka, který udělal závratnou kariéru. Byl povýšen do panského stavu a stal se hrabětem. Vlastnil statky Okrouhlice, Libčiny, Janovice a Horní Teplice, kde založil rodinný fideicomis. Jeho podmínkou bylo, kdyby rod vymřel, aby byla z důchodů statků zřízena a vydržována Akademie pro cvičení tělesné a duchovní, tzv. exercicia mládeže chudého stavu vyššího národa českého.

Když zemřel Ludvík XIV., král francouzský, zanechal po sobě zadlužený stát a obrovský zámek, který se pro svou nesmírnou nákladnost stal (m.j.) příčinou státního bankrotu. Versailles byly více než pouhým královským sídelním zámkem, znamenaly dokonce víc, než pouhé zrcadlo jeho absolutistické vlády.