Karel Laštovka - Marta Kaňovská-Pospíchalová, bývalá manekýnka a herečka
Karla jsem poznala díky svému manželovi Petrovi, který mi dal k našim prvním Vánocům od něho obrázek. Grafiku, na které je Kristus na kříži. Toužila jsem poznat toho malíře, a tak nás Petr seznámil. Padli jsme si spolu do oka a následovalo mnoho nádherných let přátelství.
Doktor Vodička, někdejší šéf Divadla Na zábradlí, prohlásil, že byt Karla Laštovky, to je jediný skutečný pražský salon. Měl naprostou pravdu. Karlův salon za minulého režimu fungoval výborně, navštěvovali ho významní lidé té doby, malíři, herci, lékaři.
Karel maloval zejména své přátele, lidi, kteří mu byli blízcí. Jelikož byl chudý malíř, navrhla jsem mu, aby maloval i lidi slavné, populární, že se to bude dobře prodávat. To se mu zalíbilo, hned na tom začal pracovat a postupně vznikla celá série portrétů. Šlo o takovou řetězovou reakci. Já jsem mu přivedla kamarádku Květu Fialovou, ta mu dohodila Olgu Schoberovou a tak to pokračovalo dál a dál.
Mě maloval ještě předtím, než se do série osobností pustil. Jako vždy obrazu předcházela skica, moc krásná a mám ji dodnes. Domluvil se s mým mužem, že obraz bude dárek k mým narozeninám. Když mě maloval, kritizovala jsem ho, věčně jsem byla nespokojená. Třeba jsem namítala, že mám ve skutečnosti hezčí nos, než je ten, který mi namaloval. Karel se bránil a říkal mi, že je umělec, nikoli natěrač.
Nakonec vznikl snový obraz. Je to akt, nepózovala jsem ovšem nahá, to on nepotřeboval. Ptala jsem se ho, co znamenají okna za mnou. V jednom bylo bílé město a měla jsem pocit, že to město znám.
Říkala jsem mu, že jsem tam určitě byla, a on souhlasil. Tvrdil, že si obraz města vzal z mého podvědomí. Druhé okno tak optimistické nebylo. V něm bylo totéž město, ovšem poničené. Působilo to na mne dost smutně, až mě z toho mrazilo.
Na ten nádherný obraz jsem se moc těšila. Ovšem jednoho dne mi Karel celý zaražený řekl, že pro mne má nemilou novinku a má strach mi ji prozradit. Nakonec přiznal, že můj obraz už nemá. Jeden jeho známý na něho dlouho naléhal, aby mu ho prodal. Že bez něj nemůže být! On celou dobu odmítal, ale když přinesl dřevěnou barokní sochu v životní velikosti, po které Karel už dlouho toužil, neodolal a obraz za sochu vyměnil. Slíbil mi však, že mne namaluje znovu.
A tak se i stalo, ale už to nebylo takové jako na prvním obraze. A já opět nesměle protestovala. V oknech už nebylo to krásné město, ale Karel mě ujistil, že nic neošidil, jen se změnila situace. V oknech byly podivné trosky, hodně smutku, mám prý přemýšlet, co to znamená. Když pak Karel zemřel, všechno jsem pochopila. On v těch oknech zobrazil svůj příští osud. Věděla jsem o jeho nemoci od samotného počátku. Moje dcera totiž pracovala v nemocnici v Motole a o Karla se starala. On také věděl, co mu je a co ho čeká.
Na Karla myslím pořád. Jeho obraz mám nad postelí v ložnici, a ještě se mi odráží v zrcadle. Vůbec to neberu jako svůj portrét, ale jako Karla, který je pořád se mnou. Dokonce dvakrát. Jsem pyšná, že jsme byli přátelé, a moc mi chybí.
Archiv, Krásná paní
