Karel Laštovka - Libuše Márová, pěvkyně Národního divadla, nezapomenutelná Carmen

Můj manžel si u Karla objednal můj portrét. K tomu nás inspiroval obal desky klavíristky Valentiny Kameníkové, na němž kromě fotografie je i její překrásný portrét od malíře Karla Laštovky.

Když jsem Karla poznala osobně, potěšilo mě, že je velkým milovníkem hudby a opery zejména. Naše seznámení zprostředkoval manžel, jenž ho vyhledal a pozval k nám domů. Bydleli jsme tehdy ve Štěpánské ulici ve velkém bytě a obraz jsme chtěli zavěsit do velké haly s klavírem. Halou procházel prakticky každý příchozí, proto jsme chtěli portrét, nikoliv akt, pochopitelně.

Karel u nás byl asi třikrát, naskicoval si můj obličej a posléze mě pozval do svého ateliéru na Vinohradech. S údivem jsem hleděla na téměř hotový akt. „Ale Karlíčku, tohle jsme nechtěli...,“ namítla jsem. Bylo to však tak pěkné, že jsme to nakonec vyřešili jako v té pohádce o chytré horákyni. Karel mě trochu přioděl, takže nejsem ani nahá, ani oblečená.

Moje zobrazení se mi moc líbí jak kompozicí, tak barevností. Ačkoli působím vážněji, než ve své podstatě jsem, skutečně se v něm poznávám a můj charakter je vystižen výborně. Vše jsem nechala na Karlovi, do ničeho jsem mu nemluvila, obraz je jakousi divadelní fantazií, do které se promítají i moje role.

Karel měl svůj osobitý pohled na svět, ironizující a zcela neidealizující. Vím také, že nemaloval každého. Mě si též nejdříve hodně prohlížel, a teprve až usoudil, že bych pro něho samého mohla být zajímavá, souhlasil s portrétováním. Obraz má pro mne ještě jednu hodnotu. Odstartoval krásné, byť krátké přátelství, jehož si dodnes považuji.

Karel chodil občas na má představení, byl vnímavým posluchačem i kritikem. Já jsem zase ráda chodila do jeho domova plného starožitností, který mě oslovil svou neopakovatelnou atmosférou.

Archiv, Krásná paní