Jan Šibík – jsem citlivka (2. díl)

Proniká váš názor do vašich snímků?

Výrazně. Jsem emocionální člověk, nechci být objektivní a ani to nedokážu. On to totiž nedokáže nikdo, i když to o sobě leckdo tvrdí. Moje názory jsou hodně pod vlivem emocí, které při focení prožívám. Mé fotky jsou tudíž hodně subjektivní. A beru, že se může najít velké množství lidí, kteří s nimi nemusí souhlasit. Já jim to nevyčítám. Ale ať mi nechají právo na můj názor ve fotografii.

Před časem jsem si pořídil digitálek a fotografoval jsem na pár akcích. Najednou jsem pocítil, že mě lidi nenávidí za to, že vstupuji do jejich soukromé zóny. Vám to nevadí?

Nesmíte skákat od jednoho k druhému a fotit lidi jako v zoo. Musíte s nimi navázat kontakt. Když se vám to podaří, můžete fotit cokoli. Proto se vždy snažím trávit déle času v jednom městě, jedné ulici, jedné rodině. Abych nebyl jen vetřelec. Vždy se snažím s nimi mluvit, vysvětlit jim, co chci dělat. Ale s tím, o čem mluvíte, se víc setkávám ve vyspělejších společnostech, v Evropě krásný rozhovor Jan Šibík a Americe, kde soukromí je velká hodnota. Tam lidi dělají problémy. Ve třetím světě jsou lidé bezprostřednější, nebojí se tolik o svůj obraz.

Fotografujete často v rizikových oblastech, v místech střetů. Nikdy jste neřešil dilema: fotografovat, nebo raději pomoci někomu v ohrožení?

Jak pomoci? Když někdo na někoho míří, tak mám skočit mezi ně? Než se člověk vydá na dráhu fotoreportéra, musí si vyjasnit, co nejlépe umí, a čím tudíž může nejvíc pomoct. Pokud máte jistotu, že umíte fotit, tak fotografujte a vaše pomoc bude největší. Když zjistíte, že ty fotografické výsledky nejsou až takové, a přesto máte nutkání v těch rizikových oblastech pomáhat, běžte do humanitární organizace. V tomto mám už jasno. Vím, že moje pomoc je přes fotky, a držím se jich.

Kdybych mohl opravdu někomu zachránit život, někdo se třeba topil, tak nepředpokládám, že bych byl taková hyena a raději fotil, místo abych mu podal klacek. Ale – třeba vás to překvapí – v těch válkách se do takové situace dostanete málokdy. Mně se to ještě nestalo. Na rovinu také říkám, že nejsem hrdina, nebezpečné situace mě nervují a chci z nich co nejrychleji zmizet. Ono je nebezpečné už to, že fotíte. Vezměte si, že většina mezinárodních soudů v Haagu s válečnými zločinci stojí na videozáznamech a fotografiích. Proto každý, kdo v těchto oblastech fotografuje, ohrožuje svůj život. Ale také stojí na straně spravedlnosti.

Fotograf se může živit různě, existuje mnoho žánrů a typů fotografií. Je něco, co byste nechtěl za žádnou cenu dělat?

Nikdy bych nedělal paparazziho. Kdyby se na základě mojí fotky někdo s někým rozvedl, bylo by mi ze sebe na zvracení. Co vás možná překvapí: nedokázal bych dělat policejního fotografa, který zaznamenává bouračky nebo vraždy. Z toho je mi na blití. Někdo by mohl říct: Možná jste na svých reportážních cestách viděl a fotil víc mrtvých než soudní fotograf za celý život. Ale ten rozdíl v mých očích je, že při dokumentační fotce se nedá udělat žádný přesah, žádná obecnější výpověď, nedá se tam přidat „něco navíc“. A to by mě ničilo.

Jeden starý novinář mě ale kdysi poučil, že fotograf musí být „parchant“, tvrďák, který je na lovu a nesmí se ohlížet napravo nalevo.

To nepřijímám. Já na žádné tvrďáky moc nevěřím. Naopak si myslím, že fotograf by měl být citlivka. Jen tak si může získat lidi, jen tak může odhadnout míru při focení těch nejchoulostivějších věcí: bolesti, smrti, velkých lidských emocí. Nemůžete zachytit silným způsobem velkou emoci, když jste sám bezcitný.

Digitální fotoaparát má dnes každý. Minimálně v mobilu. U jakékoli události je tak vždy nějaký amatér dříve než profesionál. Neohrožuje to samotnou profesi reportážního fotografa? Co je to „to navíc“, co vy můžete poskytnout?

Amatéři v lepším případě vyfotí informativní fotku. To je hrozně málo. Já chci, aby v mých snímcích bylo víc než informace. Přesah, emoce, výtvarno, napětí, zobecnění, zajímavý pohled. Umění reportážní fotografie je také především ve výběru. Fotky, které uveřejním, vybírám z tisíců záběrů. 99 procent z nich je přitom dnes technicky kvalitních, z tohoto úhlu pohledu bych mohl vybrat cokoli, ale hledám to „něco navíc“, to, v čem je mé myšlení, nejen můj aparát. To amatér nedokáže udělat, leda náhodně. Necítím tedy ohrožení své profese.

Není zvláštní přidávat výtvarno do neštěstí, do drsné reality?

Ne, naopak! Když se mi to podaří, tak sebebrutálnější záběr má právo na svou existenci a dostane neuvěřitelnou sílu. Účinnost fotografie se mnohonásobně zesílí. Afghánistán, Al-Kajdá, Tálibán – to jsou synonyma neštěstí, války, tragédie. A já mám fotku z vězení v Afghánistánu, kde jsou zajatí bojovníci Tálibánu, padá na ně paprsek, který vypadá jako boží prst, a oni vypadají jako svatí. Působí to jako biblický obraz. Stereotyp našeho nepřítele se náhle podařilo potlačit a ti lidé jsou vidět jinak. Je to moje nejprodávanější fotografie. A jsem rád, že jsem ji udělal. Ilustruje moji základní snahu.

Často Evropany kritizujete, že se snaží jiným kulturám vnucovat své hodnoty. Nejste příznivcem univerzálního konceptu lidských práv?

Nejsem. Tento pohled způsobil, že situace ve světě je dnes tak napjatá. A že spor mezi křesťanským a muslimským světem je nejsilnější za mnoho let. Jako máme různé barvy pleti a různé způsoby myšlení, tak máme i různé kulturní hodnoty a různé přístupy k životu. Kdo určil, že právě ten náš, euro-americký, je ten správný a podle něho budeme poměřovat všechny ostatní? Pokud se svět má pohnout kupředu, musíme se naučit akceptovat jiný pohled na svět, než je ten náš. Zatím nám to moc nejde. Vím, že je těžké dívat se na zahalené ženy v Saúdské Arábii. Ale musíme jiným kulturám nechat právo, aby si samy určily pravidla hry. Můžeme tlačit na to, aby v některých excesech ubraly, ale nemůžeme jim naočkovat náš způsob života. Největší průšvih Američanů je, že to ještě nepochopili. Když v roce 2003 přišli do Afghánistánu, byli vítáni jako osvoboditelé. V současné době jsou vnímáni jako okupanti. Co se stalo? Třeba to, že americkým vojákům, jinak skvěle vycvičeným a psychicky odolným, nikdo neřekl, že se v Afghánistánu při svatebním obřadu z radosti střílí do vzduchu. A tak se stalo, že takové střílení několikrát vyhodnotili jako útok a pro jistotu tam hodili několik bomb. Takových kiksů udělali Američané plno. A plynuly z neochoty poznat a respektovat jinakost kultury. 

Ale diktátoři se za takový argument mohou snadno schovat: Nestarejte se o nás, my máme jiné tradice.

Samozřejmě že když Ahmadínežád v Íránu zcela evidentně potlačuje základní lidská práva, máme povinnost podporovat jeho opozici. Netvrdím, že máme přiznat Hamásu právo páchat sebevražedné atentáty v izraelských autobusech. Neříkám, že máme v klidu obchodovat s africkými vůdci, kteří rozpoutávají občanské války. Ale nesmíme si dovolit zásahy do cizích kultur jen proto, že se nám třeba nelíbí postavení ženy v té společnosti nebo z našeho pohledu „barbarský“ soudní systém. Nejsme bohové. Jsme jen jednou z kultur na této planetě, která se v mnohém může mýlit.

Archiv, časopis Krásná, 2010