Pozdrav z Prahy – Ukažte mi jízdenku, pane Bonde

Někdo z místních bude možná pokládat tuto stránku mé práce za nudnou či otravnou, ale pro mě je potěšením. Nesedím celý den v kanceláři ani si neumím představit, že bych měl mít někdy vlastní vizitky, místo toho jedu metrem a do sluchátek mi hraje hudba z filmů Americká krása nebo Mission Impossible, někdy dokonce z filmu Kmotr. V Kalifornii jsem jezdil úplně všude autem, ostatně tak to tam dělají všichni, a společnost mi k tomu dělávalo rádio. Ať už jsem poslouchal politickou debatu, nebo příběh utrápené domácí hospodyňky, vždycky jsem se zcela vcítil do vypravěče, snad abych si na nekonečné cestě nepřipadal tak sám. Teď, když žiju v srdci Evropy a velkou část dne trávím v cestovním vagonu plném lidí, vnímám anonymitu najednou jako privilegium; sedím v autobuse a poslouchám, jak se američtí turisté hlasitě a otevřeně baví jen centimetry od hloučků cizích lidí, a i když se neusmívám, jsem rád, že si mě nikdo nevšímá.

Praha je menší než většina evropských hlavních měst, ale místní městská hromadná doprava vám vždycky nabídne zcela jedinečný pohled. Například v Paříži jsem byl vždycky zaskočený zvláštní směsicí individualistů. Každý cestující je naprosto odlišný a podle jejich vzhledu a oděvu nelze absolutně odhadnout zaměstnání, společenskou vrstvu, vzdělání a ve většině případů ani věk. Tady v Praze lidé svým vzhledem nikoho nematou, což je do jisté míry osvěžující. Pokud tady někdo vypadá jako dělník, pak je to proto, že jím nejspíš je. Stejně tak je to s bankéři nebo sekretářkami. Netvrdím, že mám talent rozpoznat, čím se kdo doopravdy zabývá, přesto si myslím, že pokud bych si dovolil hádat něčí práci, ve většině případů bych nebyl šokován po zodpovězení otázky.

Možná je to zcela normální, ale já jsem žil v představě že Evropa, jedinečný svět za oceánem, je spíš plná špionů, hladovějících umělců, intelektuálů a bizarních postaviček. Moment zjištění, v jaké míře se zde koncentrují sekretářky, je pak pro takového Američana velmi zarážející a překvapující. Myslel jsem si, že v Evropě všichni nosí nablýskané boty, pruhovaná trička a neustále provozují živé debaty v kavárnách, kde usrkávají espreso, místo aby vysedávali dlouhé hodiny v kanceláři. Všichni měli mluvit anglicky s okouzlujícím přízvukem, a hlavně s lenivým klidem.

Život Pražanů se v mých představách skládal hlavně z návštěv knihkupectví a čajoven, přípravy složitých místních pokrmů a vinárenských debat o poezii. Samozřejmě jsem věděl, že i Praha má své učitele, opraváře, recepční a lidi, kteří myjí výlohy, ale tato realita byla v mé mysli jaksi někde v po- zadí a do mé romantické představy nijak nezasahovala. Je to úsměvné, ale dnes si uvědomuji, jak byly takové představy nereálné. Na druhou stranu vidím, že i místní lidé mají zkreslené představy o tom, jak zřejmě vypadalo moje dětství a můj život v San Francisku. Obzory si opravdu rozšíříme jedině tehdy, když se o něčem přesvědčíme na vlastní kůži.

Má bujná fantazie však myšlenky na to, že svět je trochu jiným místem, než jsem si vždy představoval, příliš nevyhledává. Připadám si pak malý a nedůležitý, proto se ponořím do představy nové. Zatímco se ve mně odehrává malé soukromé drama, o němž ostatní cestující nemají nejmenší potuchy, držím se pevně tyče a čekám, až se rozrazí dveře a já vykročím vstříc svému osudu. V ten moment si představuji, že jsem na tajné misi a pospíchám na schůzku s hlavními politickými představiteli nějaké země. V mé tašce se vedle učebnic angličtiny a buráků, které si schovávám na později, povaluje i sérum, které zachrání celý národ od ničivé nemoci. Důležitě se podívám na hodinky.

Nedávno jsem si koupil dlouhý černý kabát, který takoví muži v mých představách nosívají. Možná že kdybych se více snažil, ta představa by se mohla stát skutečností. Je příjemné připadat si jako hrdina, zvlášť když realita je, že budete obědvat buráky, které se vám mezitím rozsypou v tašce do všech zmíněných učebnic.

Nevím proč, ale kdykoliv cestuji, připadám si jako postava z Bournovy trilogie nebo Jamese Bonda. Neustále pronásledován, sedím u okénka, za nímž se míhají obrazce evropských měst, a na konci mé důležité cesty mě jistě čeká nějaké drama. Někdy si říkám, že by můj život mohl být zajímavý film, pokud by ovšem místa, z nichž jedu, a místa, kam mám namířeno, byla nějak zajímavá. Přesuny mezi nimi jsou však velmi napínavé. Možná by stačilo, kdyby na mě kdesi na nástupišti čekala milá dívka a přivítala mě polibkem, jako by od našeho posledního shledání uteklo hodně času.

Když filmová hudba v mých sluchátkách dohraje, schovám svůj iPod do kapsy, stojím sám na nástupišti a rozhlížím se, odkud mi pojede další vlak. Následuji dav lidí, kteří také potřebují přestoupit, a v tu chvíli cítím něco konejšivého; všichni jdeme kupředu na vlak, který nás rozveze k našim dalším osudům a příběhům.

Archiv, časopis Krásná, 2011