Jan Šibík – jsem citlivka (1. díl)

Jste jedním z nejznámějších českých novinářů. Média jsou považována za jeden z pilířů demokracie, ale zároveň mnozí žehrají, že kvůli nim žijeme tak trošku v mediální realitě. Žijeme?

Žijeme a myslím, že nejen trošku. Média, jichž jsem samozřejmě součástí, vyrábějí náš obraz o světě a rozhodnou o mnoha věcech. Často o bytí a nebytí lidí. Vezměte si případ Topolánek. To byl politik, který ležel na jachtě s lobbisty, a nic se nedělo. Pak udělal rozhovor pro zcela neznámý gay časopis a to mu zlomilo vaz. Jen proto, že média se té kauzy chytla a ve velice krátké době vytvořila neudržitelnou situaci. A to je jen malé Česko. Ještě zajímavější je sledovat tento mediální dopad v globálním měřítku. Nejčitelnějším případem je podle mého soudu třeba zemětřesení na Haiti. Média vytvořila obraz apokalypsy, realita však byla jiná.

Jak podle vás média obraz této katastrofy zmanipulovala?

Než jsem na Haiti odjel, studoval jsem všechny možné informační zdroje, domácí i zahraniční, a nabyl jsem z nich dojmu, že hlavní město Haiti Port-au-Prince už neexistuje. Že celé spadlo. Pak jsem tam přijel a počet zničených domů byl daleko menší než při jiných zemětřeseních. Nechci tím proboha snižovat tu tragédii. Nechci říct, že to tragédie nebyla, netvrdím, že se nemá Haiti pomáhat. Jen se nechci podílet na tom, abychom jako společnost ztratili měřítka, jimiž taková neštěstí můžeme poměřovat. Mám na rozdíl od většiny novinářů, kteří na Haiti byli, jednu velkou výhodu. Oni viděli situaci po zemětřesení většinou prvně v životě. Když něco vidíte poprvé, zasáhne vás to tak, že přeháníte, aniž si to uvědomíte. Ale já fotil zemětřesení v Arménii, Turecku i Pakistánu, vlnu tusunami na Srí-Lance, hurikán Cathrina v New Orleansu. Takže mám možnost srovnávat. A prostě vím, že destrukce byla na Haiti menší než v Arménii či Turecku, a mám velké pochybnosti i o počtu obětí. Tragédií by samozřejmě bylo, i kdyby zemřelo jen deset lidí. Ale když se mluví o stovkách tisíc obětí, nemohu jen tiše přitakávat.

Z čeho odhadujete nižší počet obětí na Haiti, než se uvádí?

V Turecku jsem byl pět dnů po zemětřesení. Na Haiti tři a půl dne po hlavních otřesech a ihned mi bylo jasné, že vidím daleko méně mrtvých než v Turecku. Přesto se v Turecku hovořilo o třiceti tisících obětí, na Haiti o 230 tisících… Viděl jsem na Haiti auto, na něž bagrem nakládali mrtvá těla, a odváželi je za město. Haitské úřady tvrdí, že se takto pohřbilo 180 tisíc lidí. Spočítal jsem si, že by tam muselo sem a tam neustále jezdit 5000 takových náklaďáků s mrtvolami. Přitom, když jsem tu scénu s náklaďákem vyfotil, všichni kolegové mi záviděli a vyzvídali, kde jsem to našel, protože sami takový obrázek hledali celé dny. Ty náklaďáky tam zkrátka nebyly. Když bylo tsunami na Srí Lance, tak než jakékoli mrtvé tělo zasypali, předtím ho vyfotografovali. Na Haiti nic takového neproběhlo. Jen někdo řekl jakési dramatické číslo a novinářům se to hodilo, protože to mohli nafouknout.

Proč měla média potřebu vytvořit tak apokalyptický obraz?

Důvodů je několik. V dnešní době krize, která postihla mediální průmysl víc než kterýkoli jiný, se v každé redakci cesta do zahraničí velmi zvažuje. A novináři či fotografovi je naznačeno: Když už tam jedeš, tak to musí být něco! Protože ono není nutné tam jet, abyste měl z té akce fotky. Za pár hodin je můžete mít ze světové agentury. Jen musíte počítat s tím, že vaše titulní stránka bude s velkou pravděpodobností stejná jako titulní stránka konkurence. To platí nejen pro Českou republiku. Na Západě tomu není jinak. Takže když už se na takové místo dostanu, samozřejmě vyberu věci dramatické. Také jsem z Haiti prezentoval ty nejdramatičtější fotografie. Také jsem to svým způsobem zkreslil. Přitom na rozdíl od textu fotografie jakoby nelže, pokud není aranžovaná. Ty věci se staly. Ale lidé získali pocit, že těch situací jako na fotce se tam odehrává hrozně moc. Já bych to novinářům ani nevyčítal. Asi by bylo divné, aby fotografickým doprovodem k článku o zemětřesení byly hrající si děti. Ale v případě Haiti to zkreslení přesáhlo určitou mez. A nejeli v tom jen novináři, ale i humanitární organizace a OSN, která to označila za největší tragédii za poslední roky.

Proč to OSN či humanitární organizace dělaly?

OSN tam poslala své jednotky, čímž dokázala, že je akceschopná a má smysl. Co k tomu víc říct.

Humanitární organizace, kterým fandím a často s nimi spolupracuji, samozřejmě neprotestovaly. Když házíte stovkami tisíc obětí, tak to pohne i lidmi, kteří jinak na humanitární akce běžně nepřispívají. Je dobře, že i tihle lidé vytáhli peníze z kapsy. Je dobře, že se uskutečnily ty obří koncerty, že hollywoodské hvězdy dávaly demonstrativně miliony a strhly s sebou ty, co je obdivují. Jen ve mně zůstává jakási pachuť z toho, že se to neděje vždycky. Byl jsem svědkem desítek tragédií, třeba zemětřesení v Pákistánu – nevzpomínám si, že by po něm někdo na Západě uspořádal nějaký takový charitativní koncert. A to nemluvím o hladomorech a neuvěřitelných masakrech v Etiopii, Súdánu, Somálsku, Libérii, Sierra Leone… Popravdě, o těch se téměř neinformovalo, natož aby se pořádaly nějaké koncerty.

To je pravda. Je to vlastně zvláštní nepoměr.

A je jasné, z čeho plyne. Jsme totiž pokrytci. Proč se vybralo tolik peněz na tsunami na Srí Lance? Protože tam zahynul velký počet bílých lidí. My sice rádi říkáme, jak jsou si všichni rovni, ale to jsou jen žvásty. Alibismus. Hodnota lidského života v Česku nebo Kanadě pro nás není stejná jako hodnota lidského života ve Rwandě. Při tsunami zemřely tisíce bílých lidí, a proto se vybralo stonásobně víc prostředků, než když se něco takového stalo v Pákistánu či Indii. To je realita.

Zmínil jste možnost aranžovaných fotografií. Prý i některé nejslavnější reportážní snímky aranžované jsou.

To jsou výjimečné excesy. Není to tak, že by se aranžovalo jako na běžícím pásu. Dělají to jen špatní fotografové, kteří nejsou s to vyfotit emocionální věci. A myslím, že se to většinou na těch fotkách pozná. Jsou samozřejmě výjimky. Dodnes se diskutuje o slavné fotce umírajícího republikána, kterou za španělské občanské války udělal Robert Capa. Nedávno se přišlo na to, že to bylo vyfocené asi 10 kilometrů od místa, kde probíhaly skutečné boje… Pro mne je aranžování zcela nepřijatelné. Naprosté selhání, důvod k okamžité výpovědi. Nazval bych to dokonce novinářskou prostitucí.

Ale jiní říkají, že ten snímek umírajícího republikána tehdy vyburcoval tisíce lidí. Není to omluva?

Není. Capa je samozřejmě jednou z největších postav reportážní fotografie, udělal tisíce silných obrázků, a tak mne ani moc nezajímá, jestli jednou šlápl vedle. Ale principiálně s takovou praktikou nemám slitování.

Podobným problémem je upravování fotografií v počítači.

To je dnes určitě větší problém. Dříve, když se fotilo na film, bylo vše jednoznačné. Člověk ukázal políčko filmu, a buď to tam bylo, nebo nebylo. U digitální fotografie je to komplikovanější. Nepoznáme, jestli tam bylo něco přidáno. Zatím fotografii lidi věří, digitál, myslím, povede k tomu, že jí věřit přestanou. Postupně si víc uvědomí, jak je manipulovatelná. Zvlášť když i špičkoví fotografové si ve Photoshopu občas pomáhají. Tu přidají víc čoudu do výbuchu, tu spojí dva snímky dohromady… Redakce by proti tomu měly tvrdě zasahovat a těm lidem okamžitě dávat výpovědi, protože jde o důvěryhodnost médií jako takových. O důvěryhodnost obrazu v našem světě.

Jak se bráníte tomu, když pro vás jako zástupce médií kdosi realitu inscenuje? To je přece v časech, kdy i válku řídí týmy public relations, běžné.

V Libanonu, když byla izraelsko-libanonská válka, Hizballáh nechtěl nechat nikoho fotit a pořád nás odevšad vyháněl. A pak pro nás uspořádal takový „výlet do safari“. Naložili nás na náklaďák a vozili po pečlivě vybraných a připravených místech tragédií. Udělal jsem z toho tehdy dvoustranu fotek a nazval to Válečné safari, abych upozornil, že válka je jedna velká manipulace.

V arabském světě mám tenhle problém také s plačícími ženami. Když pláčou a uvidí kameru či fotoaparát, tak o padesát procent přidají. Někdy je to až legrační. Často vzniká taková soutěž, kdo bude víc křičet a přiláká víc fotografů. Je to šaškárna. Většinou se v takových případech seberu a odejdu. Nemám zájem fotografovat cirkus.

Archiv, časopis Krásná, 2010