Karel Laštovka - Dagmar Havlová-Veškrnová, herečka
Seznámila nás moje herecká kolegyně Karolína Slunéčková. Řekla mi, že malíř Karel Laštovka se chce se mnou seznámit a portrétovat mne. Znal mne jako herečku, ale chtěl mne poznat také blíže – jako osobu, která sice hraje komické postavy, ale přitom v sobě skrývá smutek, a právě ten by chtěl svým štětcem vystihnout.
Při našem prvním setkání mi zopakoval žádost, abych mu seděla modelem, a já slíbila, že se jistě ozvu. Uplynuly však dva roky a já se, vzhledem k pracovnímu vytížení, Karlovi neozvala, až jsme se potkali na pohřbu Karolíny Slunéčkové. „Víte, paní Veškrnová, já nejsem žádný packal a břídil, a když jsem vám navrhl, že vás budu portrétovat, udělal jsem to proto, že jsem vás malovat chtěl. Nemusíte mne tahat za nos, stačí přece říct, že o portrét ode mne nestojíte. Ale ještě jednou svou nabídku opakuji, a pokud ji nebudete akceptovat, už se nikdy neozvu.“
Zastyděla jsem se a hned druhý den jsem mu zavolala, abychom se domluvili. Chodila jsem pak k němu „na sezení“ asi dva roky. Ovšem pro člověka mé živé nátury bylo velmi problematické nehybně sedět ve strnulé póze a nic nedělat, a proto jsem se často vymlouvala a portrétování vynechávala. Karel mne přitom často nabádal, ať to neberu na lehkou váhu, že může klidně umřít a bude škoda, když obraz zůstane nedokončený.
Jednou jsem takto z televizního studia na Kavčích horách telefonovala jeho příteli Pepíkovi Jarošovi a žádala ho, aby Karlovi vyřídil, že přijdu později. Bylo to čtvrtého listopadu. Měl svátek a já jsem pro něho měla připravený dárek, starý zlatý oválný rám, přesně takový, jaké miloval. „Karel je mrtvý,“ ozvalo se na druhé straně aparátu. Nemohla jsem popadnout dech. A on mi znovu opakoval, že Karel včera zemřel. Stála jsem tam velmi dlouho se sluchátkem v ruce a stále jsem to nemohla pochopit.
Obraz zůstal nedokončen, přesně jak předpověděl. Ale to nejdůležitější tam je. To, jak mne Karel viděl: i po letech si toho považuji. Koupila jsem jej z jeho pozůstalosti a dodnes visí v pokoji, ve kterém spím.
Později jsem si vyčítala, že mi vážnost jeho zdravotního stavu nedošla, i když si mnohokrát stěžoval na žaludeční potíže. Jednou jsem přišla do jeho půdního bytu a on se svíjel v bolestech na podlaze. Běžela jsem do lékárny pro prášky, v domnění, že se jedná o vředovou chorobu, kterou jsem v té době trpěla i já. A on mne stále jen zrazoval, ať se mu nesnažím pomoci, hlavně ať chodím sedět častěji, aby obraz stihl dokončit. Tušil, že jeho konec je blízko. Ale já jsem netušila nic.
Vzpomínám, jak jsem se těšila na bábovku, na atmosféru ateliéru, na vůni barev a anglického čaje. Vedli jsme spolu dialogy, jejichž jedinečnost doceňuji až nyní. Nemaloval jen povrch, to, co viděl očima. Maloval i to, co slyšel a cítil, to, co se o člověku, kterého portrétoval, dozvěděl a co si o něm myslel.
Karel ve své genialitě opravu postihl mou duši, ponořil se do mého nitra a namaloval tam to, co nikdo jiný nevidí. Jen já. I když je obraz nedokončený, jeho talent nepotřeboval tečky. Ten obraz je bez konce a to ho činí nesmrtelným.
Dlouho mne mrzelo, že nemám tento svůj portrét signován. Dnes už ne. Obraz je náš společný dialog a Karel je podepsán hluboko v mé duši.
Archiv, Krásná paní
