Karel Laštovka - Božidara Turzonovová, herečka

A tak jsem se jednoho krásného dne ocitla v ateliéru Karla Laštovky, malíře, jehož produkce najala. Seděla jsem u něj na Vinohradech a hrozně mě rozčilovalo, jak pan malíř při práci skřípe zuby. Ale jelikož k tomu pouštěl na gramofonu nádhernou hudbu, přežila jsem to. Přehrával mi árie slavných zpěvaček, jednu za druhou. Líbilo se mi to, inspirovalo mě to a za chvíli už jsem skřípání ani nevnímala. Na všechna další sezení u něho jsem se velmi těšila. Samotnou mě překvapilo, jak rychle jsem si ho oblíbila.

Každá návštěva byla příjemná, některé nezapomenutelné. Vzpomínám si, jak mne pozval na 8. března, když se slavil Mezinárodní den žen. Měl doma velkou společnost a na ten elegantní, kouzelný a vtipný večer nikdy nezapomenu. Je to jedna z nejmilejších vzpomínek, kterou si hýčkám a často se k ní vracím.

Uměl mi vždycky poradit, byl studnicí informací. Radil mi v oblékání, ve vaření, prostě ve všem. Byl to přítel, kterého poznala i kolegyně Nina Divíšková, s níž jsem měla ještě jednoho společného kamaráda – Zbyňka Pohlídala. Poznali jsme se ve Francii, v Avignonu a zažili jsme společně krásné chvíle, dneska tomu říkám nádherné období. Zbyněk byl tanečník z Hudebního divadla v Karlíně. Přitažlivý člověk, jehož cynismus byl šperk. S Karlem si byli blízcí, i když na sebe vzájemně hodně žárlili. Ztráta těch dvou mě opravdu zasáhla.

Karel namaloval můj portrét z anfasu, čistě secesně, tak jak se to k Emě Destinnové hodilo. To ovšem pro něho bylo neobvyklé, protože jinak dělal své portréty v úplně jiném stylu. O secesi jsme si spolu hodně povídali, je to umělecký směr, který mám velmi ráda. Secese byla dlouho považována za úpadkovou, ale dneska je to úplně jinak, je to vážený styl stylů.

Karel udělal velké množství skic. Namaloval mě nejen jako civilní Emu Destinnovou, ale také jako Salome, což byla její slavná role. Vznikl ještě další obraz, ale bohužel vůbec netuším, kam se poděl. Za minulého režimu dlouho visel u náměstka ústředního ředitele Československého filmu, sám mi to svého času prozradil. Jenomže dneska už neexistuje ani ta kancelář, ani onen ředitel a zmizel i obraz, i když doufám, že ten někde snad existuje. Naštěstí se všechny tyhle obrazy objevily ve filmu, hned na začátku. Když si je tedy chci prohlédnout, pustím si začátek Božské Emy.

Karel se stal mým přítelem. Navštívil mě v Bratislavě, šel se podívat na představení hry Tennessee Williamse Neděle pro bolest jako stvořená, v níž jsem hrála. Prožili jsme krásný večer, který začal tak nečekaně. Nevěděla jsem totiž, že je Karel v hledišti, a když na mě po představení zahalekal to svoje obvyklé: „Božidaro, vy jste jediná heterogenní bytost, kterou miluju,“ měla jsem opravdu radost. Zhodnotil hru a jako pravý gentleman pochválil můj výkon. Pak jsme si zašli do Hradní vinárny, a když jsme se vraceli, ukázala jsem mu, že tam na druhém břehu Dunaje už je Rakousko. A on na celou noční Bratislavu zakřičel: „Vy kurvy komunistický, proč tam nemůžeme...“

Ani jeden Karlův obraz nevlastním. Ale nevadí mi to, svoje obrazy totiž vůbec nemám ráda, děsím se svých obrazů a fotografií. Nedovedu si představit, že bych měla viset někde v bytě na zdi. Já vím, je to divné, ale prostě je to tak. Ani můj muž to nechápe. Ale já nic takového doma nesnesu a nic s tím neudělám. Strašně ráda hraji divadlo, miluji to zvláštní mrtvé ticho, kdy se ani nedýchá, kdy lidi přemohou emoce a potřebují nabrat dech, aby zareagovali. Jsem šťastná, když dojde mezi herci a diváky k souznění, když jsou na jedné lodi. To mi bohatě stačí. Fotografie a obrazy opravdu nepotřebuji. O to víc jsem si cenila Karlova přátelství. Lichotilo mi to a moc mi to imponovalo. Byla jsem nadšená, že mě vzal do své společnosti, že mě zařadil mezi své přátele. Vážila jsem ho jako kumštýře a myslím, že on mě uznával také.

Kolikrát si kladu otázku, proč musel tak brzy zemřít. Bylo mu teprve osmačtyřicet, když to počítám, tak dneska by mu bylo šestašedesát. Kolik obrazů mohl nakreslit, kolik lidí potěšit. C‘est la vie...

Archiv, Krásná paní