Karel Laštovka - Květa Fialová, herečka
Mám pocit, že s Karlem Laštovkou jsem se znala odjakživa. Už když jsme se potkali, tak jsem hned věděla, že tenhle člověk do mého života patří. Od té doby, co tady s námi není, mi neuvěřitelně schází, odešel trestuhodně brzy. Jeho umělecký salon poznamenal kulturní život Prahy minulých let a směle ho přirovnám k věhlasným a slavným salonům, které ovlivňovaly život celých generací.
Květa Fialová, herečka
Jeden z nich provozovala v Paříži po první světové válce americká prozaička Gertrude Steinová, další o něco později v Praze český malíř Karel Laštovka.
Jednou jsem Karla vzala na Slovensko, kde mám po mamince chaloupku v horách. Pochopitelně jsme se spolu vypravili na túru, rovnou na hřeben Chopku. Já se na to oblékla přiměřeně, kdežto Karel si obul boty na vysokém na podpatku. Podle toho ovšem naše túra vypadala. Já šla statečně, ale Karel klopýtal a celou cestu mi nadával, že mě zabije, a že bych jako holka z hor měla vědět, že se ve šteklích po horách chodit nedá. No nezabil mě, ale kdo ví, co mi provede, až se zase spolu setkáme. Třeba si na tenhle náš společný výlet vzpomene a konečně mi to spočítá.
Karel se znal i s mojí maminkou, ta také krásně malovala a při jedné naší návštěvě na Slovensku se Karel s maminkou namalovali navzájem. Bohužel maminčin dům navštívili zloději a vzali si na památku i ty dvě kresby. Je mi to hrozně líto, ale musela jsem se s tím smířit. Bohužel žijeme v době zločinu.
Ráda vzpomínám na dobu, kdy se rozhodl, že namaluje můj portrét. Chodila jsem k němu do jeho ateliéru v ulici Anny Letenské a vždycky jsem se na to těšila. Bylo to pokaždé bezvadné, vyprávěli jsme si, pořád jsme se smáli. Spíš si vzpomenu na atmosféru těch setkání než na to, jakým způsobem maloval. Všechny jeho obrazy jsem milovala, ať to bylo cokoliv.
Namaloval mě jako akt, ale svléknout jsem se nemusela. I když by mi to nevadilo, navíc měl doma teplo. Jeho ale ženské tělo nezajímalo, zajímala ho tvář. Tělo pro něho bylo jenom prostředkem, jak dát duši rozměr. A musím říct, že ten rozměr, který dal mojí duši, mě zcela uspokojil.
Můj obraz vznikl někdy kolem roku 1975, ale na přesné datum si nevzpomenu. Karel nebyl z těch, kdo by své obrazy podepisoval a opatřoval je datem. A já to po něm ani nechtěla. Neměla jsem žádné požadavky, žádné představy, všechno jsem nechala jenom na něm, protože jsem mu bezmezně důvěřovala. Měl obrovský smysl pro humor, byl to ironik a to jsem na něm měla nejraději. A řekla bych, že svůj vtip dovedl dát i do svých obrazů. Dělal něco, co malíři obvykle nedělají. Dokončená díla přinesl do bytů, kde měla skončit, a sám jim vybral místo.
Archiv, Krásná paní
