Autor: Jan Nepomuk Assmann

Bratislava je jedním z mála měst, kde zůstala uchována řada památek připomínajících dobu rokoka. Tento umělecký styl vycházel ze zdrobnělého baroka a plně se rozšířil v letech 1750–1770. Projevil se nejen v architektuře, výtvarném umění, ale i v životním stylu.

Karla jsem poznala díky svému manželovi Petrovi, který mi dal k našim prvním Vánocům od něho obrázek. Grafiku, na které je Kristus na kříži. Toužila jsem poznat toho malíře, a tak nás Petr seznámil. Padli jsme si spolu do oka a následovalo mnoho nádherných let přátelství.

Už nevím, kdo nás s Karlem Laštovkou seznámil, ale bylo to někdy v roce 1978. Občas jsme se scházeli a obdivovali se navzájem. Když jsem se rozhodla, že se provdám za Matěje (svého dosavadního manžela, s nímž už jsem oslavila stříbrnou svatbu), zeptala jsem se Karla, zda by mě nenamaloval, abych mohla dát obraz Matějovi jako svatební dar.

V Národním archivu v Paříži jsou vedle mnoha vzácných dokumentů francouzské historie také písemnosti, které by se mohly zdát na první pohled bezvýznamné. Zcela unikátní však je publikace, která sestává z výkladové knihy a je doplněna sešitem v originálnívelikosti a kvalitě tzv. faksimile...

Jeden ze svých prvních obrazů nazval Matka Vlasta s morčetem Růženou a je to opravdu jeho maminka, kterou měl moc rád. Namaloval ji na zrcadlo, je to tedy malba na skle. Ale nebyl to žádný zvláštní záměr, to zase neměl na plátno a staré zrcadlo se rozměrově náramně hodilo.

Někdy kolem roku 1976 mě s Karlem Laštovkou seznámila Květa Fialová, kamarádka a kmotra mojí starší dcery. Bydlíme blízko sebe, často se navštěvujeme a samozřejmě jsem jí trochu záviděla krásný obraz od Karla Laštovky, který visel u ní doma. Pojala jsem ideu, že bych se také mohla nechat namalovat a že by takový obraz byl výborným dárkem pro mého manžela k výročí svatby.

Můj manžel si u Karla objednal můj portrét. K tomu nás inspiroval obal desky klavíristky Valentiny Kameníkové, na němž kromě fotografie je i její překrásný portrét od malíře Karla Laštovky.

Svým obrazům říkal portrét a také ho nic jiného než portrét nezajímalo, tělo pak dotvořil podle vlastní fantazie. Na mém obraze je moře, protože to byla naše společná láska. Třeba jsme se bavili a on mi řekl, že večer jede do Itálie. Přitom neměl vůbec sbaleno a bylo mu to jedno. 

Obraz byl namalován v roce 1970, kdy jsme se s Karlem nějakou dobu znali. Když jsem viděl, kolik úžasných portrétů v jeho ateliéru vzniká, zatoužil jsem i já mít takový. Nemaloval mě jenom z čistého přátelství, to by ostatně Karel ani neudělal, dohodli jsme se na ceně. Ale jsem já byl rád, že moji zakázku přijal, mít obraz od Laštovky totiž něco znamenalo.

Karel byl velice vzdělaný, společenský a vtipný člověk. Ráda jsem trávila čas v jeho společnosti a v nádherné atmosféře jeho bytu, povídala si a pózovala. Naše přátelství se tím prohloubilo a trvalo mnoho dalších let.

Naše známost začala mým příchodem do Prahy. Nebyla jsem v Praze okoukaná, byla jsem tu nová. Absolvovala jsem v Brně na Janáčkově akademii múzických umění, působila jsem v mimopražském divadle. Ale docela neznámá jsem nebyla. Když jsem nastoupila do angažmá v Činoherním klubu, měla jsem za sebou roli ve slavném Vláčilově filmu Údolí včel.

Růžena Mazalová, někdejší baletní mistr a choreografka Národního divadla, mi dlouho říkala: "Vlastíčku, musíš se mnou jít za malířem Karlem Laštovkou, ten maluje tak úžasné obrazy a portrétuje známé osobnosti."

K našemu seznámení se váže kuriózní příhoda. Dá se říci, že díky portrétování jsem získala nejen milovaný obraz, ale také báječnou tetičku Věru a výjimečného přítele.

Kdy jsem se s Karlem poznala, to už opravdu nevím. Ale přesně si vybavuji, že to bylo v době, kdy mi bylo na světě velmi těžko.