Autor: Pavel Příhoda

Nejjasnější hvězdy zimního nebe tvoří výrazné seskupení, jehož středem prochází šikmo k jihovýchodu Mléčná dráha. Vytvářejí veliký orientační obrazec zvaný „zimní mnohoúhelník“.

Podzimní příroda se chystá k zimnímu spánku a také polovina oblasti podzimních souhvězdí je jakoby ospalá, nevýrazná.

Ve vesmíru můžeme obdivovat jeho ohromná prostranství, opájet se barvami mlhovin, stanout v údivu nad rozsáhlými hvězdnými soustavami. Všechno to je vážné, vznešené, zdrcující a nedotknutelné. A přece má vesmír jeden rys, který působí přímo bizarně. Je to oběžný pohyb vesmírných těles, která v kosmickém prostoru krouží, obíhají – obrozenec by řekl, že kolotají. Vesmír je plný pohybu. Jako by žil, jako by byl živou bytostí. Ale nenechme se příliš unášet představivostí.

Slunce prošlo nízké a tísnivé úseky své dráhy a stoupá. Dny se prodlužují a v přírodě již cítíme zprvu nesmělé náznaky předjaří; ty sílí a hlásí se stále naléhavěji.

Náš vesmír zkrátka stárne. Budoucnost bude neradostná, prostor se dále rozepne a potemní. Potěší nás alespoň představa, že podobných vesmírů, jako je náš, je víc? Nic zřejmě nekončí definitivně, všechno znovu a znovu začíná.

Člověku se až tají dech, jak se v poslední době zrychluje výzkum vesmíru. Cítíme se v podobné situaci jako historik, bádající ve starých archivech, který objevil zaprášenou, starou, dlouho hledanou kroniku s množstvím zajímavých záznamů z nejstarších dob historie lidstva. Kdybychom tak mohli nalézt podobnou kroniku i se zápisy událostí našeho vesmíru... Kdysi to bylo jen zbožné přání, dnes ale už skutečnost!

Když se starý rok chystá sejít s novým, obstoupí nás starobylá tajemství, přichází doba magických znamení. Slunce, ten oslňující král oblohy, sestupuje den za dnem níž po své odvěké dráze a ztrácí životní sílu jako stařec nad hrobem. Jeho zlaté tělo zkrvaví purpurem. Stále dřív uléhá do lože pod horizontem a moc nad světem vkládá do rukou dlouhé, předlouhé noci.

Zlovolná doba dlouhých nocí končí. Nastává významný okamžik, kdy se délka dne vyrovná délce noci – přichází jarní rovnodennost. Tehdy skončí astronomická zima a začíná astronomické jaro.

S příchodem podletí a začátkem podzimu se bohatství letních souhvězdí večer stále více sklání k západu a noční obloha nad jihem jakoby chřadne. Připomíná podzimní usínání přírody. Zatímco se však krátí dny, noci se prodlužují. Podzimní souhvězdí si můžeme prohlédnout za temných hvězdnatých nocí kolem říjnových půlnocí. Jakmile nebe pokryje slabý mlhavý závoj nebo ji ozáří Měsíc, spatříme jen ojedinělé jasnější hvězdy. Počkáme-li si však do časných ranních hodin, vystoupí už nad východní obzor bohatá přehlídka zimních hvězd.

S příchodem podletí a začátkem podzimu se bohatství letních souhvězdí večer stále více sklání k západu a noční obloha nad jihem jakoby chřadne. Připomíná podzimní usínání přírody. Zatímco se však krátí dny, noci se prodlužují. Podzimní souhvězdí si můžeme prohlédnout za temných hvězdnatých nocí kolem říjnových půlnocí.

Hvězdy na večerní obloze vždy připomínají uplynulou roční dobu, tedy zimu. Naopak ráno před svítáním se vynoří souhvězdí léta, toho ročního období, které teprve přijde. Po celou noc pak můžeme pozorovat hvězdy jara. Tehdy spatříme jen bližší hvězdy v nevelkém počtu. Bohatá zimní Mléčná dráha se ztrácí u severního obzoru.

Letní obloha vyniká bohatstvím hvězd. Je to to nápadnější, porovnáme-li ji s chudšími hvězdnými oblastmi jara nebo podzimu. Přispívá k tomu i široká Mléčná dráha, která se táhne od severovýchodu k jihozápadu. Nápadné je její rozdvojení vysoko na jihu. Vzniká vrstvou mezihvězdného prachu, který zakrývá vzdálenější hvězdy v rovině disku naší Galaxie.