O vesmírném baletu

Hledání pravdy

Ve starověkém vesmíru pana Ptolemaia všechno úslužně kroužilo kolem Země, která nehybně spočívala ve středu vesmíru. Okolo Země kroužil Měsíc, o něco dál Merkur, Venuše, Slunce a za Sluncem Mars, Jupiter a Saturn. Celý vesmír ohraničovala sféra stálic. Ptolemaios si nedovedl představit, že by se cokoli mohlo pohybovat prázdným prostorem, takže každé z těles bylo podle jeho názoru unášeno křišťálově průhlednou sférou, která Zemi neprodyšně obklopovala ze všech stran. Celek pak připomínal těžkopádný a věčně se pohybující stroj.

Když Koperník umístil do středu vesmíru Slunce a Zemi přisoudil pohyb kolem Slunce, přikročil bezděčně k „demokratizaci“ vesmíru. Skutečně: Země byla postavena na roveň s ostatními planetami. Výjimečná snad zůstala jen tím, že jedině kolem ní obíhal Měsíc. Koperníkovi současníci ztratili pevnou půdu pod nohama a bylo jim řečeno, že žijí na jednom z mnoha kosmických těles, které s nimi obíhá kolem Slunce. Nebylo jistě jednoduché se s tímto poznáním vypořádat a není divu, že mnozí Koperníkovu představu odmítli. Dodnes se tento zlom v lidských představách označuje jako koperníkovský princip. Říká, že nežijeme na žádném výjimečném místě vesmíru. Toto jednoduché, řekli bychom až banální tvrzení mělo zásadní vliv na novodobou vědu a filozofii. Příliš nerozhoduje, že sám Koperník ještě zachoval sféry s planetami, jak naznačuje i název jeho zásadního díla. „De revolutionibus orbium coelestium“, znamená totiž „O obězích sfér nebeských“ (a ne těles nebeských). Ostatně už Giordano Bruno, narozený pět let po Koperníkově smrti, usoudil, že každá z hvězd je cizí slunce ve volném kosmickém prostoru, a že podobně jako Slunce by mohla mít kolem sebe planety.
Platnost koperníkovského principu se tak rozšířila k dalším hvězdám. Vězení nebeských sfér se roztříštilo, zmizelo v propadlišti dějin a Země se osvobodila.

Newton odhaluje příčinu

Pravou příčinu pohybů všech kosmických těles odhalil, jak víme, Isaac Newton. Tělesa se od sebe neodtrhnou, protože jsou vzájemně přitahována gravitační silou. V jejich oběhu je nic nepohání, pohybují se setrvačností, což je další velký Newtonův objev, stejně důležitý jako jeho gravitační zákon. Díky Newtonovi dobře víme, co by se stalo, kdyby se nějakým kouzlem nebeská tělesa zastavila: Začala by k sobě vzápětí padat volným pádem, až by se na sebe zřítila. S využitím znalostí, kterými nás vybavil Newton, bylo možné počítat i dráhy umělých kosmických těles – družic obíhajících kolem Země a také sond, které se pohybují mezi planetami. Díky Newtonovi a dokonalé technice se rozvinula kosmonautika a nebylo třeba k tomu použít ani novější a daleko přesnější teorii Alberta Einsteina.

Gravitační síla hraje rozhodující roli ve velkém prostoru kosmu. Jejím působením nabývají kosmická tělesa kulový tvar, Měsíc obíhá kolem Slunce, sluneční soustava se nerozpadá na samostatná tělesa. Gravitační síla zajišťuje neuvěřitelnou stabilitu ještě větších soustav, jako jsou kulové hvězdokupy, skupiny asi milionu hvězd, ale také galaxií, které zahrnují mnoho miliard hvězd. Všechny v nich obíhají kolem středů těchto soustav a také Slunce spolu s planetami obíhá kolem středu té galaxie, k níž patříme. Ve větších vzdálenostech však dominující role gravitační síly ochabuje. Jdeme-li totiž ještě dál, zjistíme, že tělesa nejenom obíhají, ale že se vzájemně vzdalují, že se celý vesmír rozpíná. Žijeme vlastně v explodujícím vesmíru a žijeme si kupodivu docela klidně, třebaže nepostojí ani Země, ani Slunce, ani vesmír. Vesmírní tanečníci se vzdalují, scéna se rozevírá a my při tomto obrazu opustíme naše téma, protože bychom se dostali příliš daleko. Kam až, to si ponecháme na jindy.

Archiv, časopis Krásná, Fotografie: Pixabay