Tajemství odvrácené strany Měsíce
Hvězdáři odjakživa rozlišují dvě měsíční polokoule: přivrácenou, která je důvěrně známá všem pozemšťanům, a odvrácenou, která představovala až do poloviny minulého století zcela neznámou, téměř pohádkovou říši.
Astronomové na léto roku 2003 asi jen tak nezapomenou: planeta Mars se dostala do rekordně malé vzdálenosti od Země (pouhých 55 milionů kilometrů) a hvězdárny praskaly ve švech množstvím zájemců o pohled na rudou planetu dalekohledem. Mars je pro pozorování opravdu vděčným objektem. Díky jeho rotaci si totiž můžeme postupně prohlédnout většinu Marsova glóbu. Bohužel právě takovou podívanou nám náš Měsíc nikdy nenabídne. Ten totiž k Zemi stydlivě natáčí stále jednu a tutéž polokouli.
Za to, že k nám Měsíc přivrací stále stejnou polokouli, může vlastně Země, přesněji řečeno její přitažlivá síla, která rotaci našeho vesmírného souseda zpomalila natolik, že se Měsíc otočí kolem své osy za stejnou dobu, za jakou oběhne kolem své mateřské planety – Země. Znamená to, že hvězdáři odjakživa rozlišují dvě měsíční polokoule: přivrácenou, která je důvěrně známá všem pozemšťanům, a odvrácenou, která představovala až do poloviny minulého století zcela neznámou, téměř pohádkovou říši.
The Dark Side of The Moon
V anglicky mluvících zemích se někdy mluví o odvrácené straně Měsíce („the far side“) jako o temné straně („the dark side“). Nemíní se tím pochopitelně, že by tato polokoule měla být temná, ale spíše neznámá. Temná strana našeho souseda je totiž ve skutečnosti ta, která zrovna není osvětlena Sluncem, a tou se pravidelně stává jak přivrácená, tak odvrácená tvář Měsíce. Tato docela nevinná metafora pravděpodobně vedla k tomu, že se u nás vžil nesprávný překlad pro jednu z nejzajímavějších desek v historii rockové hudby. Mnozí z vás už jistě tuší, že se jedná o album The Dark Side of The Moon proslulé britské skupiny Pink Floyd. U nás se pro tuto desku, které se jen v USA prodalo přes sto milionů kopií, vžil název Odvrácená strana Měsíce. O tom, že je tento překlad nesprávný, ostatně svědčí i působivé texty Rogera Waterse, které skladby Temné strany Měsíce doprovázejí.
Neznámá tvář blízkého souseda
Astronomům se pohled na odvrácenou stranu Měsíce naskytl poprvé v říjnu roku 1959. Snímek neznámé tváře našeho vesmírného souputníka tehdy pořídila sovětská automatická sonda Luna 3. Nikoho proto nepřekvapí, že na prvních publikovaných mapách se objevily takové názvy jako Moskevské moře, kráter Ciolkovskij, a dokonce i Sovětský hřeben, o kterém se později zjistilo, že vlastně neexistuje. I když byly první portréty zcela neznámé krajiny velmi nekvalitní, vzbudily mezi astronomy hotové pozdvižení.
Ukázalo se totiž, že na odvrácené straně se nachází mnohem méně tmavých oblastí (měsíčních moří) než na polokouli přivrácené k Zemi. Tak nápadná odlišnost obou měsíčních polokoulí je ostatně fenoménem, který není dodnes spolehlivě vysvětlen. Pro nás pozemšťany je to ale do jisté míry výhra: přivrácená strana je totiž se svými tmavými moři mnohem pohlednější a zajímavější než ta odvrácená.
Největší díra ve sluneční soustavě
I přes relativní fádnost odvrácené polokoule nemůžeme tvrdit, že by tato část měsíčního světa byla zcela nezajímavá a nudná. Díky kvalitním snímkům odvrácené strany, které pořídily na sklonku dvacátého století automatické sondy Galileo a Clementine, se zde například potvrdila existence gigantického kráteru. Tento kráter s označením Jižní pól – Aitken – se dokonce dostal do Guinnessovy knihy rekordů, protože je dosud největším známým kráterem v celé sluneční soustavě!
Tento otisk katastrofické srážky Měsíce s velkou planetkou má průměr 2500 km a v některých místech se do měsíční kůry zarývá až dvanáct kilometrů hluboko. Když uvážíme, že celý Měsíc má průměr 3476 km, jsou rozměry jeho největšího kráteru skutečně ohromné a člověk se až může divit, že náš souputník mohl takovou srážku vůbec přežít. Je vidět, že odvrácená strana Měsíce zůstává v mnoha ohledech neprobádaným světem, a kdo ví, jaká další tajemství nám její výzkum odhalí…
