Odvěké střídání měsíčních podob
Náš kosmický soused všechny své podoby prostřídá během tzv. lunace, která trvá 29 dní 12 hodin 44 minut a 2,8 sekundy, což se blíží nápadně dvanáctině našeho kalendářního roku. Odtud také její pojmenování nejen v češtině měsíc, ale i v jiných jazycích (Moon – month, Mond – Monat). Střídání měsíčních fází se také využívalo jako jednotky pro měření času. Muslimové a židé dokonce používají měsíční kalendář dodnes. O dřívější souvislosti mezi měsíčním cyklem a měřením času svědčí i to, že kořen me- našeho slova Měsíc je indoevropského původu a před sedmi tisíci roky označoval „měřidlo“ času.
Dorůstající Měsíc
Celý cyklus měsíčních proměn začíná novem nebo také novoluním, kdy se Měsíc nachází mezi námi a Sluncem. Jeho osvětlená polokoule v té době míří od Země, takže při pohledu z povrchu naší planety je Měsíc neviditelný. Jednak se díváme na jeho temnou polovinu, jednak se zdržuje na denní obloze příliš blízko zářivého Slunce. Zásluhou oběhu kolem Země se ale neustále pohybuje od západu k východu, tedy stejným směrem, jakým nás unáší rotace Země. Po novu začne Měsíc „stárnout“. Na obloze se vzdaluje od Slunce a zároveň vidíme stále větší část jeho osvětlené polokoule. Již za pár dní se objeví večer nad západním obzorem v podobě úzkého srpku. Den po dni bude zapadat stále později, a až uběhne od novu zhruba sedm dní, doroste do podoby půlměsíce ve tvaru písmene D. Měsíc se dostane do fáze zvané první čtvrt. Vycházet bude již kolem poledne, zapadat kolem půlnoci a za večerního soumraku ho najdeme nad jižním obzorem.
Úplňkové noci
Ani po první čtvrti nepřestává náš soused přibývat. Zhruba čtrnáct dní po novu se dostane do fáze úplňku. Úplňkový Měsíc zpravidla vychází hned po západu Slunce a zalévá okolní krajinu svým ocelovým svitem. Říkáme, že Měsíc je v opozici se Sluncem, čili stojí na obloze přímo naproti naší denní hvězdě. Právě období úplňku se těší mnohem větší pozornosti než jiné fáze našeho souseda. Měsíční cyklus se v této chvíli dostává přibližně do své druhé poloviny a začíná po úplňku „ubývat“. Největší pozornost měsíčnímu úplňku, nebo spíše období kolem něj, byla patrně věnována v dobách, kdy se svítilo jenom čadícími loučemi, ohněm v krbu nebo svíčkami. Před několika staletími bylo měsíční světlo vzácným zbožím a rozhodně ho neměli rádi lupiči, kteří pod pláštěm tmy obírali pocestné. Za jasné úplňkové noci se také dalo cestovat, což bylo jindy velmi nebezpečné. Na některých místech se dokonce podél cest odstraňovala kůra ze stromů, aby bylo bílé obnažené dřevo lépe vidět i při měsíčním světle.
Zpátky k novoluní
Po úplňku se hranice světla a stínu objeví u pravého okraje měsíčního kotouče, tma zvítězí nad světlem a Měsíc začne „couvat“. Bude vycházet stále později a zapadat až po východu Slunce. Jakmile získá podobu půlměsíce ve tvaru písmene C, nastane fáze zvaná poslední čtvrt. Měsíc bude vycházet až kolem půlnoci a k západnímu obzoru se začne sklánět za denního světla, někdy kolem poledne. Zhruba pětadvacet dní po novu už zůstane z půlměsíce jen úzký srpek zdobící před svítáním východní obzor. Den po dni bude vycházet později a brzy zmizí v záři vycházejícího Slunce. Nastane nov, který například Babyloňané považovali před několika tisíci roky za drobnou smrt našeho nebeského souputníka. Koloběh změn měsíčních podob je však bez konce a brzy se opět na večerním nebi objeví „nový“ dorůstající srpek.
Všímavý K. H. Mácha
Střídání fází Měsíce zdaleka není jedinou změnou, které si při pravidelném sledování oblohy můžeme všimnout. Stačí nahlédnout do děl básníka Karla Hynka Máchy. Tak například v próze Návrat, kde popisuje zimní noc před Novým rokem, píše: „Měsíc svítil jasně vysokým oknem na černou podlahu, obraz světla jeho dělily stíny mříží ouzkých a hustých.“ V proslulé lyricko-epické básni Máj, která se naopak odehrává v prostředí jarních večerů, se zase dočteme: „Na bílé zdě stříbrnou zář rozlila bledá lůny tvář.“ Je vidět, že básník si velmi pozorně všímal měsíčního světla a věděl, že v zimě svítí úplněk mnohem strměji (svítí spíše na podlahu) než v létě, kdy ozařuje spíše zeď. Ano, je tomu skutečně tak. Zatímco v létě se dostává úplňkový Měsíc jen nevysoko nad obzor, v zimě na nás svítí pořádně zvysoka. Podstata tohoto jevu je docela jednoduchá. Měsíční dráha je vůči rovině zemského rovníku skloněna zhruba stejně jako oběžná rovina Země kolem Slunce. Měsíc se tedy po pozemské obloze pohybuje podobně jako Slunce po tzv. ekliptice. Víme, že v průběhu roku Slunce putuje mezi hvězdami od západu na východ. Jednou na nás svítí docela strmě (v létě) a jindy jen z nevelké výšky nad obzorem (v zimě). Podobně se pohybuje i Měsíc, s tím rozdílem, že nám celé představení předvede v průběhu jednoho lunárního cyklu. To, ve které části své měsíční pouti se náš soused zrovna nachází, lze snadno vystopovat i z jeho fáze. Pokud je zrovna v úplňku, musí být přímo naproti Slunci. V létě tedy měsíční úplněk zastihneme zhruba tam, odkud na nás svítí „chladné“ zimní Slunce, a naopak.
Archiv, Krásná, Obrázek: Pixabay
