Zimní souhvězdí

Nejjasnější hvězdy zimního nebe tvoří výrazné seskupení, jehož středem prochází šikmo k jihovýchodu Mléčná dráha. Vytvářejí veliký orientační obrazec zvaný „zimní mnohoúhelník“. Vysoko u nadhlavníku září jako nejvyšší bod jasná žlutavá Kapella, hlavní hvězda souhvězdí Vozky. Asi na tři šířky napřažené dlaně nalevo dole svítí dvojice hvězd Blíženců Kastor a Pollux. Po nich následuje Prokyon a nejníže nejjasnější hvězda noční oblohy, Sírius. Dále doprava nahoře je hvězda Rigel z Oriona a nad ním oranžový Aldebaran z Býka.

Přehlídku začneme nápadným souhvězdím lovce Oriona. Na první pohled rozeznáme obrazec hvězd tvaru obdélníku na výšku. Horní dvě představují ramena – levým ramenem je červenavá Betelgeuze. Dolní dvojice značí nohy, pravou z nich je modravý Rigel. Uprostřed obdélníku najdeme řádku tří hvězd, Orionův pás. Několik hvězdiček nad rameny představuje hlavu. Pod pásem objevíme prostým okem známou Velkou mlhovinu v Orionu, vzdálenou asi 1600 světelných roků. Z jejího prachu a plynu se rodí hvězdy.

Podle staré legendy se lovec Orion vychloubal, že uloví jakékoli zvíře. To nebyl, jak uznáte, postoj v souladu s ekologií. Ochranitelská bohyně Gaia proto poslala velkého štíra, aby Oriona usmrtil svým jedovatým ostnem. Obě postavy se dodnes vyhýbají i jako souhvězdí, jsou na opačných stranách oblohy. Když uvidíte na obloze Štíra, nespatříte Oriona a naopak.

Na Oriona útočí Býk; najdeme jej vpravo nahoře od bájného lovce. Nejjasnější hvězda Aldebaran představuje krví podlité oko rozzuřeného Býka. Skupina hvězdiček v podobě V značí býčí hlavu, doleva nahoru nad Oriona vystupují hroty obou rohů. Aldebaran je hvězdný obr o 25krát větším průměru než Slunce, svítí jako 150 Sluncí a od nás jej dělí vzdálenost 65 světelných roků: proti hvězdám Oriona je tedy vlastně v popředí. Do souhvězdí Býka patří krásná hvězdokupa Plejády; Orionův pás na ní ukazuje doprava nahoru. Prostým okem v ní spatříme šest hvězd, vynikající zrak až deset.

Staří Řekové si Býka představovali jako další převtělení vládce bohů Dia. Ten při jednom ze svých milostných dobrodružství unáší na hřbetě krásnou Europu na ostrov Kréta. Část Býka je ponořena ve vlnách. Tak si ve starověku vysvětlovali, proč pravá, západní oblast souhvězdí není zřetelná.

Souhvězdí Blíženců vyhledáme vlevo nahoře od Oriona. Jejich obrazec tvaru obdélníku si můžeme představit jako dvě spolu stojící postavy, kterým v hlavách září jasné hvězdy zimního mnohoúhelníku Kastor a Pollux. Nesou jména obou dvojčat. Horního Kastora spatříme v dalekohledu jako hvězdnou dvojici. Hvězda Pollux má oranžový nádech a svítí ze vzdálenosti 34 světelných roků. V dolní části souhvězdí ukáže dalekohled zajímavou planetární mlhovinu Eskymák nebo Klaun – plynný oblak obklopující hvězdu na sklonku života.

Podle báje byl Pollux nesmrtelným synem Dia. Když Kastor zemřel, dovolil nejvyšší bůh oběma bratrům přebývat střídavě v podsvětí i ve hvězdné říši bohů. Souhvězdími Blíženců a Býka prochází zdánlivá sluneční dráha, ekliptika, a podle těchto hvězdných skupin jsou také nazvána obě znamení zvířetníku. Znamení se však vlivem pomalého pohybu zemské osy posunula mimo svá stejnojmenná souhvězdí.

Velký pes je souhvězdí, které svým jasem ovládá jasný Sírius. Je vzdálen 8,6 světelného roku a jeho svítivost 23krát převyšuje Slunce. Září modrobíle, protože jeho povrchová teplota dosahuje téměř 10 000 stupňů, tedy o 4000 stupňů víc než Slunce. Nevelké souhvězdí Malého psa vyhledáme ve východní části skupiny zimních souhvězdí, v prodloužení Orionových ramen doleva. Dominuje mu nápadný Prokyon, vzdálený 11 světelných roků. Oba psi, malý a velký, provázeli v řecké mytologii lovce Oriona.

Souhvězdí Eridanus nese jméno pohádkové řeky, protékající podsvětím. Není příliš nápadné, a tak spíše splývá se sousedící podzimní oblohou. Těsně vpravo nahoře od hvězdy Rigel v Orionu najdeme hvězdu Cursa, kde Eridanus pramení. Mezi hvězdami Prokyon a Sírius se rozkládá souhvězdí Jednorožce. Obrazec jeho hvězd je zcela nenápadný a bájnému stvoření se nijak nepodobá. Zajíc je malé souhvězdí přímo pod Orionem. Obrazec jeho hvězdiček skutečně připomíná zajíce se vztyčenými slechy, připraveného k útěku. V jižní části souhvězdí ukáže dalekohled kulovou hvězdokupu M 79, skupinu asi milionu hvězd, vzdálených 42 tisíc světelných roků.

Vyhlédněte si za bezoblačných nocí místečko s dobrým výhledem a podívejte se vzhůru. Z temna oblohy k nám přicházejí odvěká světelná poselství hvězd. Zprávy o nich letěly prostorem roky i tisíciletí, než je zachytily sítnice vašich očí. Vyprávějí o zrození i zániku cizích sluncí, o dalekých světech a jejich osudech, o zákonech, jimiž se řídí.

Pavel Příhoda

Archiv, časopis Krásná 2010, Fotografie: Pixabay