Namodralá měsíční tma - Iluze modré noci

Jednu z nejúchvatnějších částí Jižních vápencových Alp představují Dolomity, jejichž skalní útvary tvořené světlým dolomitem nabízejí velkolepé pohledy nejen přes den, ale i za jasných úplňkových nocí. Měsíční svit zde zvýrazňuje siluety bizarních skal natolik působivě, že si Dolomity vysloužily přezdívku Bledé hory. Noci přizdobené bledým měsíčním světlem dodávají půvab také proslulé mramorové hrobce Tádž Mahal v indické Agře. Není divu, že zde za úplňkových nocí probíhají pro obdivovatele z celého světa mimořádné noční prohlídky. Čím to, že měsíční světlo dodává noční krajině tak zvláštní, téměř magický vzhled? Je snad měsíční světlo něčím výjimečné? A jakou má vlastně jeho svit barvu?

Iluze modré noci

Už jsme si řekli, že k nočnímu vidění využívají naše oči tyčinky, které nám při slabém osvětlení neumožňují rozeznávat barvy. Kde se tedy bere namodralý nádech noční krajiny, osvětlené pouze úplňkovým Měsícem?

Za všechno mohou právě zmíněné tyčinky, jejichž citlivost není pro všechny barvy světla stejná. Maximum citlivosti tyčinek se pohybuje kolem 510 nanometrů, což odpovídá modré barvě spektra.

Tohoto jevu si už koncem 19. století všiml český fyziolog, anatom a biolog Jan Evangelista Purkyně, který při svých častých večerních procházkách pozoroval, jak se po západu Slunce mění barva květů na polích. Modrý přísvit noční krajiny nazvaný po svém objeviteli jako Purkyňův efekt tedy není skutečný, přesto je pro nás důležitý, neboť vypovídá o způsobu, jakým náš mozek vnímá nálady krajin osvětlených Měsícem. Proto také filmaři i dnes používají při natáčení nočních scén speciální modré filtry a malíři přidávají do obrazů noční krajiny více modré barvy.

Archiv, časopis Krásná 2007, Fotografie: Pixabay