Kategorie: Fejetony

Milí čtenáři, nedá mi, abych se nezastala koček, kterým se většinou ubližuje hlavně tím, že se o nich tvrdí v různých médiích, že způsobují bůhví jaké choroby, a hlavně alergie.

A zase už tu jsou Vánoce. Taky se vám zdá, že je to rok od roku kratší? To bude asi přece jen tím stářím. Všechno jaksi víc utíká. A mně se taky víc vybavují věci dávno zasuté.

Ano, milí čtenáři, jestli mě opravdu něco štve, je to politika, ale protože jsou Vánoce za dveřmi, nechci ani sebe, ani vás připravit o nastávající krásné dny marným naříkáním a stěžováním. Stejně si myslím, že vše, co se děje, má se dít a my jsme možná schopni svým pozitivním myšlením, nadhledem a humorem zvrátit a ovlivnit i nepřízeň osudu… Vím, že to vždy neplatí a některá rozhodnutí osudu jsou nezvratná, ale co s tím? To je jeden velký otazník.

Taky taková slovní hříčka – „to nemá duši“ nebo „z duše to nenávidí“, „to je dobrá duše“ a tak dále a tak dále. Ale co to vlastně je duše? Víme, co je srdce, víme, co je mozek, co jsou svaly, kosti. To všechno jsou věci konkrétní, na které si můžeme sáhnout. Ale duše?

Je několik literárních textů, které mě vždy a bezpečně rozesmějí. Prim má mezi nimi Čapkův Marsyas, ta pasáž o provázanosti osobních citů s přírodními jevy. Když mi vytane na mysli Kolem pražských věží / holubi se točí / a já nesouhlasím / s profesorem Rádlem, směji se vždy nahlas, dlouho a srdečně a nemohu si pomoci.

Slovo mapa pochází ze středověké latiny a představuje zkratku slov “mappa mundi”, neboli list, na kterém je nakreslena mapa světa.

Když vám blízká přítelkyně sdělí, že je těhotná, tradice velí se zaradovat. Když mi to ale oznámila kamarádka v New Yorku, zpracovávala jsem to se skoro stejným nadšením, jako by mi řekla, že za půl roku nás čeká konec světa.

Rozpočet by měl být vyvážený, státní pokladna by se měla znovu naplnit, veřejný dluh by se měl snížit, arogance úřednictva by se měla zmírnit a být pod dozorem a pomoc cizím zemím by se měla omezit, pokud Řím nemá přijít na mizinu. Lidé se opět musí naučit pracovat namísto toho, aby žili z veřejné podpory.

Tullius Cicero v roce 55 před n. l.

K velké změně v pohřebnictví z hlediska výběru míst pohřebiště došlo za panování císaře Josefa II.