Vánoce
A zase už tu jsou Vánoce. Taky se vám zdá, že je to rok od roku kratší? To bude asi přece jen tím stářím. Všechno jaksi víc utíká. A mně se taky víc vybavují věci dávno zasuté.
Tak třeba rituál Štědrého večera u dědečka a babičky.
Když už jsme všichni seděli za stolem, připraveni ke štědrovečerní večeři, dědeček zapálil na stole svíčku,
sedl si a za naprostého ticha začal vzpomínat na ty, kteří už nebyli mezi námi.
My děti jsme byly nedočkavé – už aby to bylo za námi, už aby bylo po večeři, už abychom šli ke stromečku,
už aby se rozdávaly dárky. Vždycky byl vybrán jeden z rodiny, který se toho úkolu zhostil; dodnes nevím, podle jakého klíče. Snažili jsme se co nejrychleji dostat k dárku, začali jsme trhat papíry a ozdobné stužky. 
V tu chvíli zakročila babička. Papíry z dárků nedovolila trhat, ale pěkně je od nás brala,
poskládala na hromádku a vedle toho pěkně složila barevné stužky.
Nevím, proč mě to po takové dlouhé době najednou napadlo. Snad jsem si vzpomněla, jak moje děti,
když byly malé, a potom i má vnoučata, nakládaly s těmi papíry tak, že po rozdání dárečků byla v pokoji papírová spoušť. Nemyslím si, že bych jim to měla za zlé. Jenom bych řekla, že to o něčem svědčí.
Snad o tom, že si lidé víc vážili věcí. Nebo že by se tenkrát cítili pod stromečkem slavnostněji? Nevím.
A taky tady nechci nic kázat. To na mne asi leze stáří, že vzpomínám na věci dávno, dávno minulé.
A tak si na Štědrý večer ty papíry buď trhejte, nebo skládejte! Hlavně buďte šťastní.
Archiv, časopis Krásná
