Sledováním plakátů si krátila cestu – Olga Vyleťalová

Čím vás zaujaly filmové plakáty?

Filmové plakáty mě zajímaly už při studiu na střední škole. Tenkrát existovaly velké plakátovací plochy, které byly vlastně galerií.

Ale vy jste absolvovala i zdravotnickou školu…

Ano. Chodila jsem na zdravotnickou školu, studovala jsem zdravotní laborantku. Tatínek byl doktor a myslel si, že by to pro mě bylo vhodné. Opravdu jsem to dodělala, a dokonce jsem pracovala dva roky v nemocnici, na poliklinice na Karláku, moc se mi to nelíbilo. Chtěla jsem jít od toho pryč. Nedávno jsme měli sraz po maturitě, po mnoha letech, a přišel tam náš pan profesor a říkal, že ani nevěděl, že jsem měla takové vlohy. Ale moje spolužačky tvrdily, že to věděly. Tenkrát jsem už malovala.

Jezdila jsem za svým příbuzným profesorem Kybalem, který učil na UMPRUM, a protože to byl babiččin bratr, bylo to všechno jednodušší. Pak jsem chodila na večerní výtvarnou školu při Hollarově škole. Tenkrát mě v nemocnici už nechtěli, protože jsem musela odcházet ve tři hodiny z práce, abych byla v půl čtvrté ve škole. Oni mně to nechtěli tolerovat, proto jsem odešla. Měla jsem to daleko lepší, protože jsem byla zaměstnaná v Národním muzeu v prehistorii a malovala jsem vykopávky. Dodnes se s některými lidmi odtamtud ještě stýkám.

To mohlo být zajímavé?

Bylo. Na poliklinice to bylo poněkud drsné, ani poměry mezi lidmi nebyly hezké. Bylo nás tam 35 ženských různého věku a doba nebyla taková, že by si ti lidé moc fandili. Takhle jsem se dostala do pěknějšího prostředí. Tři roky večerní školy, kde jsem byla šťastná, mi dalo do života vše, co jsem potřebovala. Po maturitě jsem se dostala na UPRUM a měla jsem studovat u Karla Svolinského. Tenkrát ale profesoři museli odcházet po svých 65 letech a zřejmě bych už ani u Svolinského nestudovala, proto jsem se rozhodla, že místo pěti let ve škole si pořídím děti. Tehdy jsem již chodila s mým pozdějším mužem Josefem Vyleťalem a ten mě v mém rozhodnutí podporoval. Ten se už zabýval plakáty a nebylo jednoduché se mezi výtvarníky, kteří je dělali, dostat. Chtělo to určitý kontakt. Začátek se ale musel povést tak, aby to člověk nezvoral. Pokud by se jim to nelíbilo, tak by člověku již nic jiného nedali. 

Ale ono je těžké vsadit všechno na jednu kartu…

Ano, to je. Ale tak to v životě asi chodí. Já jsem dělala první plakát k filmu Nahé dětství, který byl o chlapečkovi vyrůstajícím bez rodiny. Zajímavé je, že potom jsem dělala řadu plakátů o nějakém chlapečkovi. Tenkrát se jim to asi líbilo, protože mi dali další práci. Pak následoval známý plakát k francouzskému snímku Něžná.

Těšila jsem se, že bude všude viset, ale on nevisel nikde. To proto, že si ho lidé věšeli doma, jeden měl i bývalý ministr kultury Pavel Dostál. Pak jsem začala dělat plakáty i na takové tituly, na které se nedalo nic moc vymyslet, protože nebyly výtvarné. Dobře se dělá na plakát, který má výtvarnou stránku, hezké kostýmy, zajímavé scény, určitou poetičnost. Já jsem však dělala například taková témata, jak se dvojice hádají. Těžko se to dalo uchopit.

Také nebylo šťastné, pokud na plakátu chtěli mít herce, který tam hraje. Když to byla žena, tak se to dalo ošidit nějakou jinou, protože fotky, které nám dávali, byly malé. Nedalo se z toho nic udělat. Horší to bylo s herci, pokud chtěli Sordiho, tak tam musel být Sordi, s tím se nedalo nic dělat.

Jakou techniku jste používala?

Aby to mělo nějaký nápad a bylo to poutavé, používala jsem většinou koláž, hodně z toho vyšla i současná reklama. Pokud bych plakáty dělala dál, spíš by byly malované než koláže. Pak to ale všechno skončilo, měla jsem nějaký problém ve filmové půjčovně a přestali mně zadávat zakázky. Pak si mě ale vyžádal Antonín Máša, na kterého ráda vzpomínám, byl mi sympatický a blízký. Prosadil mě, ale ten film nebyl moc hezký, byl to jeden z posledních plakátů. Ještě jsem dělala plakát pro Jaromila Jireše a režisérku Vihanovou. Pak se celá filmová půjčovna rozprodala, prodalo se to někam do Mladé Boleslavi, ale naštěstí si to koupil pan Rajčan. Ten to udělal tak, že má archiv, že má všechno ofoceno, je ochotný to půjčovat, vydávat nějaké plakáty znova… Alespoň se o to někdo stará. Například v Polsku mají ale čtyři muzea, která se o to starají.

Jak to dneska vypadá?

Dneska třeba s filmem v cizině přijde i plakát, který si u nás převezmou. Nevím, jestli byla nějaká dohoda, protože Poláci si svoji tvorbu ponechali. Chtěli možná tady ušetřit, protože autorům musejí zaplatit poměrně velké peníze.

Plakáty se tvoří pouze na české filmy. Existuje však na to monopol. I kdybych dostala dělat nějaký plakát dnes, myslím si, že když jsem dělala Jirešovi Učitele tance, každá část se dělala na zvláštní papír, takže nevidíte celek. To je dost nepříjemné. Třeba jsem něco nalepila, ale nelíbilo se mi to, tak jsem to předělávala, v tomhle případě to však nejde. Takhle bych to dělat už nechtěla. Práce je to moc pěkná, dnes už ani po těch plakátech moc netoužím.

Měla jsem to štěstí, že jsem si jich udělala dost. Můj muž řekl v roce 1986, že s tím končí, že už toho udělal dost. Bylo to docela dobré i proto, že za to bylo relativně dost peněz. 

Tak jste se vrátila k malbě?

Malovala jsem celou dobu, už po dvacítce. Často se mi zdálo, že plakáty nejsou hezky vytištěné. Můj muž říkal: Tak si maluj, tam se nebudeš s nikým muset hádat. Tam ty barvy jsou tvoje a je to tak, jak to chceš mít. Některé plakáty byly špatně vytištěné, přitom návrh byl hezký, ale výsledek ne. Také záleželo na papíru. Někdy při korekturách se to dalo zachránit, někdy ne. S mým mužem jsme ale malovali pořád.

A získala jste i řadu ocenění…

Za obrazy ne, to se tady moc nevede. On je úspěch, když se něco prodá.

Je špatná doba, myslíte?

Úplně, já jsem měla třeba třetinové výdělky proti jiným letům. Pořád se to drželo a drželo, ale teď vůbec. Myslím, že se zavřelo i hodně galerií.

Lidé nechtějí investovat do umění?

Myslím si, že v Praze se krize příliš neodrazila. Ale lidé se leknou, když vidí, jak se pořád zdražuje a zdražuje. Takže se to vyvíjí špatně.

Proč jste se vlastně rozhodla pro zdravotní školu?

Bylo to proto, že tatínek byl doktor, já jsem sice malovala a šila jsem takové krtečky… Bývala bych ráda měla gymnázium, ale moje sestra nevěděla, kam po gymnáziu jít, tak si rodiče řekli, že lepší bude odborná škola, že to bude jednou provždy vyřešené.

Potom sestra stejně vystudovala knihovnickou, takže ten gympl se jí hodil. Já lituji, že ho nemám. Chybějí mi nějaké předměty, které bych se tam naučila. Mám tím na mysli všeobecné vzdělání.

Zdrávka byla těžká škola, bylo tam hodně odborných a latinských názvů, člověk se tam musel hodně učit. Moje spolužačky, které jsou v tom celý život, mají zdravotnické vzdělání opravdu na úrovni.

Mě to žalostně nebavilo, já vlastně nesnáším nemocnice a různé chirurgické zákroky. Jsem ráda, že jsem si prosadila umění, i když mým rodičům se to moc nelíbilo. Dodneška ale vždy nějaký obraz dávám na konto Bariéry, vím, že to poslouží dobré věci. 

K plakátům je asi těžké se dneska do - stat?

To leda kdyby nějaký režisér řekl, ať to dělá paní Vyleťalová. To bych se tam asi dostala. Ale já po tom ani netoužím. Plakáty na některé současné filmy by se mi asi dělaly dost těžko. Byl tu takový pokus, kdy si mě jedna režisérka přizvala na plakát. Ten film se mi ale nelíbil a ona to poznala. Udělala jsem takové menší obrázky. Ani si to snad neprohlédla a řekla, že to nechce.

Když váš manžel dělal totéž co vy, nekritizovali jste se navzájem?

Ne, protože on na mě nedal.

A vy na něj?

Já jo, já dám na každého. Pokud jsem věděla, že kritika jde k lepšímu, tak jsem to předělala ráda. Když mi například řekl něco pan Šváb, což byl dobrý grafik, sedělo to a bylo to ku prospěchu. Kdežto s mým mužem to bylo tak, že když jsem mu řekla, aby něco nedělal, tak to udělal. Vždy naschvál obráceně – tak jsem od toho upustila.

Čím se inspirujete?

Napřed to byla renesance, pak různé detaily z přírody, která mě hodně inspiruje. Často tvořím krajinu, ve které se něco odehrává. Další obrazy byly dělané pro jednoho galeristu, měl okruh, kterému dával témata, napří - klad ke stému výročí narození Salvadora Dalího. Pak jsme dělali obrazy na Franze Kafku, posledně to byl Zikmund Freud a další.

Člověka to přinutí něco udělat. Mně nevadí pracovat na dané téma. Jak jsme dělali plakáty, zvykla jsem si dělat na objednávku. Takže to je dobré, člověka to nasměruje do mantinelů.

To dělám docela ráda, někdy se k danému tématu i vracím. Někdy vytvořím více věcí, udělala jsem dva obrazy na Dalího, dva obrazy na Kafku, dva obrazy na Freuda… To jsou ta témata. Jinak se zabývám spíše prostory, využívám při tom třetí rozměr.

Archiv, časopis Krásná 2012