První dáma národa: Marie Riegrová-Palacká

„Kdo chceš nyní šťasten být, hledej štěstí svého v domácnosti,“ četl František Ladislav Rieger v dopisu od Františka Palackého. Po bouřlivých událostech osmačtyřicátého roku 19. století se nad českou zemí rozprostřelo mrtvo a lidé se uzavírali do rodin. Palacký ty okolnosti vystihl spolehlivě. Netušil, že adresát dopisu se zakouká do jeho dcery Marie a po dvou letech, 15. srpna 1853, jim vystrojí neokázalou svatbu u Panny Marie Sněžné. Novomanželům přišlo blahopřání i od Karla Havlíčka Borovského z Brixenu.

Marie Palacká se provdala z lásky za muže o patnáct let staršího, pohledného doktora práv, vyučeného mlynáře ze Semil, ale také za člověka s nejistou budoucností. Rakouské úřady mu daly jasně najevo, že víc než vědcem je politikem, který chce zrovnoprávnit český a německý jazyk a uznat Korunu českou, což se jim nehodilo do krámu, takže na univerzitní kariéru mohl zapomenout.

Místo dýchánků sociální práce

Štíhlá žena světlehnědých očí Marie Riegrová-Palacká znala několik jazyků, na klavír chodila k Bedřichu Smetanovi, na kreslení k Amálii Mánesové. Mohla se vyžívat v kávových dýcháncích, Berani bývají dobří hostitelé, a po večerech vysedávat v lóži Prozatímního, později Národní divadla. Nic jí nebylo vzdálenější. Pod vlivem křesťanské a vlastenecké výchovy myslela víc na druhé než na sebe. „Kdo chce být blahobytníkem, musí se stát egoistou, rodina však, která slouží národu, toho hesla nezná.“

Starší dceři Márince bylo jedenáct, synu Bohuslavovi osm a Libušce pět let, když do salonu Riegrových a předtím Palackých, do míst dodnes zachovaných pietně tak, jak je slavní obyvatelé opustili, svolala poradu. Coby jednatelka spolku sv. Ludmily chtěla po mužových přátelích radu, jak to navléknout, aby mohla účinně pomáhat chudým dívkám. Nechtěla jen rozdávat chleba jako lidumilka Anna Náprstková nebo pár grošů jako ženské spolky. Ráda by je něco praktického naučila, aby nezůstaly méně placenými služkami či nosičkami těžkých puten s vodou.

Výsledkem sešlosti byla škola pro třinácti- až čtrnáctileté dívky. V ní se učily hlavně šít, malovat na sklo, dřevo a porcelán, připravovat obrázky pro tisk. V této první dívčí průmyslové škole ve střední Evropě, obdivuhodném díle sociální svépomoci, se sice nevyučovaly všeobecně vzdělávací předměty jako později v Ženském výrobním spolku paní Světlé a slečny Krásnohorské, nicméně základ dívčího učení nad povinnou školní docházku byl položen.

Riskovala vlastní zdraví

Marie Riegrová-Palacká klepala na dveře zámožných českých rodin se sběracím archem a prosila o podporu, organizovala prodej krejčovských zázraků či malovaného nádobí, u firem hledala pro žačky uplatnění a učila je spořit. Chodila za nimi do nevábných, někdy až středověkých domů, které se ve žhavé současnosti přestavují na sídla movitých, kolem Petrského a Anenského náměstí, v Haštalské a Kaprově ulici, odtud až do Podskalí. Zapisovala si, jak se lidé do té mizérie dostali, zda si vdovy hledí dětí a dívkám nechybějí dobré mravy. Byla spolku „vším, duší, vůlí, skutkem,“ vážila si jí Karolina Světlá.

Dcera z rodu Palackých měla za to, že pokud se má český národ opět zařadit do kulturní Evropy, musí se všichni jeho členové zdravě vyvíjet. Nebyla to jejich vina, že se někteří narodili do neutěšených poměrů. Zatímco její manžel, poslanec rakouského a českého parlamentu, v okázalých budovách vytvářel dějiny české státnosti, ona se v nenápadných šatech, až jí po Praze říkávali „šedivá paní“, pohybovala v méně oslnivých stavbách: „To jsme nalezly do všelikých dír špinavých… Nadýchaly se nečistého vzduchu… Co jsme viděly lidské bídy, co slz a utrpení… Maminka umí dobře s těmi lidmi mluvit a zacházet,“ vzpomínala dcera Márinka.

Už tehdy se vědělo, přinejmenším ve vzdělaných vrstvách, že infekční nemoci rozšiřují mikroorganismy, před nimiž je nutno se chránit hlavně zdravou výživou a hygienou. Přesto Marie Riegrová-Palacká riskovala vlastní zdraví, po matce nevalné, jen aby zmírnila sociální nerovnost a vychovala následovnice.

Jejím odchodem ze spolku sv. Ludmily škola sice zanikla, nicméně ji v roce 1884 opět oživila, tentokrát pod patronátem pražské obce. Opět jí pomocnou ruku podal choť, pravidelně volený také do pražské městské rady. Měl těch funkcí zkrátka hodně. Druhé semínko pokračovací školy, zasazené v Lazarské ulici, vykvetlo do podoby Vyšší dívčí školy pro ženská povolání, takzvané Rodinky. V roce 1934 se škola na počest 50. výročí svého založení přestěhovala do moderní budovy v Podskalské 10 (dnešní Vyšší odborná škola a Střední průmyslová škola potravinářských technologií). Při oslavných projevech padlo i jméno Marie Riegrové-Palacké, jméno zakladatelky.

Pěstounka mateřských škol 

Paní z MacNevenova paláce se také přičinila o vznik první české opatrovny u sv. Jakuba v lednu 1869. Pražský magistrát přikývl na její návrh, aby o české děti, jejichž matky pracovaly i šestnáct hodin denně, pečovaly ženy, na rozdíl od německých opatroven s mužskými vychovateli, a aby instituce přijala název „škola mateřská“ podle Komenského. Díky jejím osobním kontaktům odjely slečny Ledvinková a Müllerová do Francie za zkušenostmi. Vzniklo nové povolání: pěstounky mateřských škol. „V opatrovnách jde to hezky – děti se chovají až milo…“ Dočkala se toho, že v roce 1890 bylo jen v Praze šestnáct školek a opatroven a sedm jeslí.

Paní a dívky si rozdělily nad školami, kuchyněmi a šatstvem dozor, šily prádlo a šaty, sbíraly příspěvky. Předsedkyně Výboru paní pro městské mateřské školy a opatrovny – Marie Riegrová-Palacká – šla příkladem, až někdy padala únavou: „Honím se tu jako blázen. Denně v opatrovně, denně v průmyslové škole, tu sbírat, tu umlouvat, tu návštěvy dělat. Až se večer nemohu hnout a až mne plíce bolí od mluvení.“ Ale těšila se: „Zítra povedu dvě hraběnky do opatrovny.“ Radost z finančních injekcí střídaly pocity uspokojení: „Zdá se, že tady nechávám své choroby, přece sílím a zdravější jsem než dříve.“ Mezi droboť pozvala i Elišku Krásnohorskou. Chodívala na její přednášky, ale s univerzitním vzděláním dívek nesouhlasila. Ještě tak lékařky, možná, snad, ale nanejvýš gynekoložky.

Paní velkostatkářka

Rieger zdědil po rodičích mlýn v Semilech, z jehož prodeje pořídil statek v Malči na Chotěbořsku. Tím nejen coby poslanec dokázal svou ekonomickou nezávislost, ale na rodinný stůl putovala drůbež, ovoce, víno, mouka… Hotovost se doma nikdy dlouho neohřála. Dvojí bydlení hlavy rodiny ve Vídni a v Praze, soukromé vyučování dětí, nejnutnější investice v domě a v hospodářství, to vše něco stálo. K tomu velkorysá vydání pro vlastenecké účely. Na nich se doma nikdy nešetřilo. Proto si paní Marie jednou posteskla: „Nemám ani vindru.“ Známá slova. Nezaslechla je náhodou u Boženy Němcové?

Jak v Praze, tak v Malči měla stále napilno: „…nabídla jsem komitétu dam, že jim ušiji 3 tucty košilek pro opatrovnu, 18 košil pro chlapečky a 18 pro dívenky.“ Kočár dala zapřáhnout, jen když ji volaly povinnosti.

S palácem v zádech

Procházíte-li dnes prvním patrem MacNevenova paláce, dnes pronajatého Národnímu muzeu, každý kout jako by říkal: „Tady se utvářel český národ.“ Lze nabídnout ještě jiný pohled. Po klávesách zachovalého křídla kloužou prsty Marie Riegrové-Palacké, mladá paní si do salonu zve vlastenky k přednáškám o výchově dětí, zdravotnictví a literatuře, dřív než začaly chodit k Náprstkům. U masivního stolu pečlivě zapisuje dojmy, výpovědi a čísla o pražských chudých. Zanechává tím cenný studijní materiál příštím generacím.

Z minulosti do přítomnosti sestoupíte po dřevěných schodech, které mají svá nejlepší léta za sebou, a vyjdete klenutým průjezdem. V lomozu ulice se nad bránou tyčí busta Otce národa F. Palackého, zeď zdobí pamětní deska Vůdce národa F. L. Riegra. Škoda, přeškoda, nikde jediná řádka o Marii Riegrové-Palacké, zakladatelce mateřských škol, dívčích škol pro ženská povolání a humanitních idejí v českých zemích.

Vezu si do Malče mnoho práce k šití, vezu si mnoho nití, látek otci na košili, Libušce na košilky, Bohouškovi na kaťata… K tomu musím Libušce připravit garderobu letní a musím všechno prádlo chatrné dát do pořádku…
Marie Riegrová-Palacká v dopisu dceři Marii

Archiv, časopis Krásná 2007