Jak si zkazit výlet

Taky máte kamarádku, která je sice strašně fajn, ale člověk to zjistí, teprve až když ji trochu pozná? Je jednou z těch lidí, kteří vzbuzují naprosto mylný první dojem, a zůstanou tak proto většinou „kolemjdoucích“ nedoceněni? Přesně takové pocity mívám někdy s městem New York. Je to ten typ města, který vás při prvním pokusu o seznámení mnohdy zmate a udolá, a vy pak odjíždíte s jakýmsi zkresleným obrazem, s minimální šancí na nápravu.

Velmi často v letadle vidím spolucestovatele, nadšené z nadcházející návštěvy N.Y., kteří ze sedadel po přistání prakticky vyskakují a čekají, že hned v terminálu „to“ všechno začne. Chyba! První dvě hodiny po příletu (a to nejen do New Yorku, ale v podstatě na jakékoli mezinárodní letiště v USA) je potřeba překonat speciální taktikou zvanou tohle-se-mi-jen-zdá-a-hlavně-to-snad-už-brzy-skočí. Na dorazivší totiž čekají procedury spojené s „imigrační“ neboli pasovou kontrolou a pak kontrolou celní. Do slova a do písmene cirkus a musím dodat, že ne zrovna jeden z těch, kde je o zvířata dobře postaráno. Pokud se náhodou rozhodnete mít při tomto zážitku zapnuté vnímání, můžu vám zaručit, že vás natolik vyčerpá a znechutí, že New Yorku, čekajícímu na druhém konci hororových front, už nedáte šanci.

Začínat s čistým stolem spolu nebudete ani v případě, že je váš hotel v oblasti, která je tak nepříjemná a „nepražská“ jako dlouhé lány kasin, kabaretů a směnáren u Václavského náměstí, ale současně natolik známá, že turisté nikdy nepochopí, že se jí mají radši vyhnout. Do této kategorie spadá celá past okolo Times Square a Empire State Building.

Jakmile mi známí hlásí, že našli levný hotel v této čtvrti (zvané Midtown), vím, že jim předem můžu dát písemně, co mi asi řeknou na konci návštěvy. Totiž to, co vám řekne po pár dnech bloudění mezi mrakodrapy, stánky s párky, hlučnými taxíky, nejhoršími restauracemi a bufety ve městě a spěchajícími nešťastníky, jejichž kancelář musí být zrovna tady, každý: Jak v tomhle městě můžeš bydlet?

Podotýkám, že to řeknou stejným tónem, jakým někdo negativně ohodnotí onu, už zmíněnou, kamarádku, pokud mu ji představím nevyspalou, hladovou, vystresovanou, a ještě k tomu v momentu, kdy zjistila, že nedopne džíny.

New York má nádherné parky, dech beroucí výhled na dvě řeky, rezidenční čtvrti s historickými domky, zapadlé restaurace, o kterých se Římu a Paříži může jen zdát, galerie a zmrzlinářství a jazz kluby v Brooklynu a ve West Village. Ale těm se většina turistů prostě nikdy nepřiblíží, protože jakoukoli energii mají už dávno vysátou čekáním na frapuccino v kelímku Starbucks na Times Square.

Existuje ještě jeden způsob, jak zaručeně dospět k názoru že N.Y. za nic nestojí, a ten, dovolím si říct, dotahují k dokonalosti právě návštěvníci z bývalého Československa. Zřejmě ještě postiženi obdobím, kdy každý, kdo měl aspoň trochu šanci, vozil vše pro všechny „z venku“, přijíždějí do Ameriky se seznamem naprostých pitomin: vánočními dárky pro neteř sousedky počínaje a golfovou obuví pro bývalého manžela kolegyně konče. Neumím spočítat, kolik Čechů si zcela zkazilo dojem z návštěvy tím, že místo procházky po Chelsea zuřivě lítali od obřího výprodeje po mega-turbo-slevo-obchod v těch nejméně útulných zákoutích, neboť je kdosi požádal o to, aby mu dovezli zlevněnou bundu Armani z loňské kolekce a o 30 korun levnější nabíječku na iPod. V době internetových obchodů a otevřených hranic, neřkuli příplatku za každý gram nadváhy kufrů, považuji požadavek „přivez mi prosím z New Yorku…“ v podstatě za omezování lidských práv.

Město, které nikdy nespí, si místo toho zaslouží, abyste si s ním v klidu sedli na kávu a nechali ho trochu rozpovídat.

Archiv, časopis Krásná 2012