Autor: Pavel Gabzdyl

Jednu z nejúchvatnějších částí Jižních vápencových Alp představují Dolomity, jejichž skalní útvary tvořené světlým dolomitem nabízejí velkolepé pohledy nejen přes den, ale i za jasných úplňkových nocí. Měsíční svit zde zvýrazňuje siluety bizarních skal natolik působivě, že si Dolomity vysloužily přezdívku Bledé hory.

Jednu z nejúchvatnějších částí Jižních vápencových Alp představují Dolomity, jejichž skalní útvary tvořené světlým dolomitem nabízejí velkolepé pohledy nejen přes den, ale i za jasných úplňkových nocí. Měsíční svit zde zvýrazňuje siluety bizarních skal natolik působivě, že si Dolomity vysloužily přezdívku Bledé hory.

Jedním z prvních astronomických cyklů, kterých si lidé na obloze všimli, bylo vedle střídání dne a noci střídání měsíčních fází. Měsíc se nám někdy jeví jako úzký srpek, jindy jako různě zaoblený kotouč a občas jej na obloze nevidíme vůbec.

Je pravidlem, že za téměř každou větší katastrofu v oblasti lodní nebo letecké dopravy může nešťastná souhra mnoha okolností. Jinak tomu nebylo ani v případě zaoceánského parníku Titanic, od jehož tragického potopení uběhlo v dubnu již sto let. 

Nejvýkonnější přístroje pro zkoumání vesmíru proto dnes najdeme například na hoře La Sila uprostřed vyprahlé pouště Atacama v Chile nebo na obří vyhaslé sopce Mauna Kea na Havajských ostrovech. Jednu z významných základen současných astronomů ovšem najdeme i v mnohem přístupnější části světa – na Kanárském ostrově La Palma.

Ještě před sto lety pro většinu lidí končil den západem slunce. Dnes už tomu tak zdaleka není. Zvykli jsme si totiž na noční život ve světle měst. Stále více používáme umělé osvětlení a vytlačujeme tmu. Svítíme nejen doma, v práci, při nákupech nebo při sportu, ale také na ulice, chodníky, reklamy, parky a na budovy. Většinou si ani neuvědomujeme, že žijeme ve městech, která zahalují oranžové kopule světelného znečištění viditelného na desítky kilometrů daleko. O co všechno takovým způsobem života přicházíme?

Hvězdáři odjakživa rozlišují dvě měsíční polokoule: přivrácenou, která je důvěrně známá všem pozemšťanům, a odvrácenou, která představovala až do poloviny minulého století zcela neznámou, téměř pohádkovou říši.

Měsíc je doslova klenotem pozemského nebe. Na noční obloze se mu svou jasností žádný objekt nevyrovná a v období kolem úplňku může jeho jas působit i docela rušivě. Ve skutečnosti ale není Měsíc „stříbřitou zářící koulí“, je to spíš špinavý soused naší modré planety.

Ve vesmíru není mnoho míst, která bychom znali lépe než náš měsíc. Stačí sedět v pohodlí domova a v okně rozeznáme jeho tvář, v leckterém atlasu světa najdeme jeho podrobnou mapu, v televizi občas zaslechneme o vzácných měsíčních kamenech a v téměř každé lepší encyklopedii narazíme na známou fotografii s postavou astronauta na jeho zaprášeném povrchu. Přesto o měsíci zdaleka nevíme vše a i malým dalekohledem na něm rozeznáme útvary, které dodnes nedovolují některým vědcům klidně spát.

Hlavní důvod, proč má měsíční krajina mezi lidmi tak špatné renomé, možná spočívá v tom, že je úplně vyprahlá. Není tam žádná voda. Věděl to už Thomas Harriot nebo Galileo Galilei na počátku 17. století, když se na Měsíc podívali dalekohledem. A věděli to i mnozí hloubaví pozorovatelé před nimi, když na Měsíci nepozorovali odlesky Slunce na vodní hladině. Vědí to však bezpečně i současní vědci?