Měsíc vody zbavený?
V bujarých 60. letech minulého století potvrdily krutou pověst vyprahlého Měsíce rozbory vzorků měsíčních hornin, které z pilotovaných výprav Apollo putovaly ve speciálních trezorech do pozemských laboratoří. Závěr analýz byl jednoznačný: v dovezených vzorcích není ani kapka vody. Informaci o zcela suchých kamenech z Měsíce jste našli v každé analýze měsíčních kamenů, dokud – dokud po mnoha letech skupina vědců nevypreparovala ze vzorků hornin několik drobounkých skleněných kuliček vulkanického původu a nepoužila na jejich analýzu metody, které od doby prvních rozborů značně pokročily kupředu. Zpráva z této analýzy, která byla publikována letos v červenci v časopisu Nature, všechny překvapila. Skleněné kuličky obsahují až 46 ppm (miliontin) vodíku, což bylo pod hranicí rozlišení pomocí dřívějších metod. Je to pochopitelně velmi málo – je to stejný poměr jako 46 gramů ku 46 tunám nebo 46 sekund ku 536 dnům! I tak tento objev prolétl mnoha sdělovacími prostředky a zaskočil i odborníky. Dříve se totiž předpokládalo, že Měsíc v počátečním stadiu vývoje veškerou vodu ztratil.
Mokrý Měsíc?
Autoři zmíněné zprávy se nespokojili pouze se zjištěním současného množství vody ve studovaných sklech a chtěli zjistit, kolik vody tento materiál obsahoval v době svého vzniku – nutno podotknout, že od té doby už uběhlo hodně stovek milionů roků. Ano, i toho jsou současné numerické modely schopné. Odhad původního množství činí až 750 ppm, což je více než ve svrchním plášti Země. Svědčí to o tom, že Měsíc nebyl v době své vulkanické činnosti zcela suchým světem, jak se dříve předpokládalo. Měl však smůlu, že většina molekul vody z jeho nitra unikla do kosmického prostoru. Nemálo vědců ovšem podotýká, že odhad dřívějšího množství vody bychom měli brát s velkou rezervou. V současnosti je však každopádně vody na Měsíci tak málo, že z metráku hornin obsahujících zmíněná sopečná skla (a těch není moc), byste horko těžko získali množství vodíku potřebné na alespoň jednu kapičku vody.
Voda na pólech
Tím bychom mohli celou kauzu o vodě na Měsíci uzavřít, jenže to by byla velká chyba. Už v v roce 1961 trojice amerických vědců předpověděla v oblastech měsíčních pólů existenci vodního ledu. Vycházeli z faktu, že rotační osa Měsíce je vůči Slunci nakloněna takovým způsobem, že na dna některých kráterů v polárních oblastech by se sluneční svit nemusel nikdy dostat. Kam nechodí slunce, tam chodí lékař. Jenže v případě měsíčního povrchu je takové strašidelné prostředí jedinou oblastí, kde by se mohl uchovat led. Dlouho se o této zóně věčné temnoty nevědělo, až do roku 1994, kdy její existenci potvrdila americká sonda Clementine. Ještě pádnější indicie přinesla v roce 1998 jiná americká sonda – Lunar Prospector –, která oblasti lunárních pólů „ohmatala“ pomocí neutronového spektrometru a zjistila přítomnost vodíku. Důkazy pro existenci vodního ledu se zdály tak přesvědčivé, že vedoucí mise Alan Binder dokonce na tiskové konferenci v březnu 1998 prohlásil: „Můžeme říct, že na Měsíci je voda, na to klidně vsadím svůj dům. Zatím ale nevíme, kolik jí tam je.“
Příliš ukvapené závěry?
Někteří vědci ovšem byli k objevu „vody“ pomocí sondy Lunar Prospector skeptičtí. Například bývalý astronaut a geolog Harrison Schmitt namítal, že sonda mohla zaregistrovat jen mírně zvýšené množství vodíku u pólů; vodík přinesl na Měsíc sluneční vítr a ve věčném stínu v okolí pólů byl polapen do „studené pasti“ podobně jako třeba voda. Přítomnost vodního ledu se nepodařilo potvrdit ani experimentem, při němž byla v samém závěru mise nasměrována sonda Lunar Prospector rovnou do podezřelých oblastí u jižního pólu Měsíce. Odborníci doufali, že sonda při svém nárazu vymrští obrovskou fontánu měsíčního prachu a vodní páry, která by mohla být detekována ze Země. Ani jeden z pozemských přístrojů však nezaznamenal ve chvíli dopadu nic mimořádného. Ještě pesimističtější výsledky přišly z velkého radioteleskopu Arecibo v roce 2006, který v oblasti jižního pólu Měsíce zaznamenal typ odrazů, jež mohly svědčit o přítomnosti vrstvy vodního ledu. Problém spočíval v tom, že tyto odrazy byly zaznamenány i v oblastech vystavených Slunci. V těchto místech ovšem dosahuje teplota +117 °C, což existenci vodního ledu naprosto vylučuje. Anomální odrazy byly nakonec vysvětleny přítomností horninové drtě kolem mladých kráterů.
Pohled do věčné tmy
Situaci kolem existence vodního ledu v polárních oblastech nevyřešila ani poslední pozorování uskutečněná japonskou sondou Selene. Tým vědců vedený Junichiem Haruyamahou využil vzácných naklonění kráteru Shackleton směrem ke Slunci tak, aby alespoň na část jeho vnitřních valů dopadlo sluneční světlo. Je potřeba zdůraznit, že kráter Shackleton se stal jedním z nejsledovanějších míst na Měsíci. Nachází se totiž poblíž jižního pólu Měsíce a vzhledem k tomu, že na jeho dno nikdy nedopadá sluneční světlo, je ideálním místem pro přetrvání vodního ledu. Na upravených snímcích kráteru, které sonda pořídila 19. listopadu 2007, se díky svitu Sluncem osvětlených vnitřních valů zvýraznilo i dosud nezmapované dno kráteru. Pokud by se v něm nacházela vrstva vodního ledu, muselo by se to projevit na vzhledu jeho dna. Nic takového však na snímcích odhaleno nebylo – dno kráteru je pokryto stejným materiálem jako jeho okolí. Jedná se tedy jen o další indicii, že pokud se zde vodní led skutečně nachází, musí být hluboko pod povrchem nebo rozptýlen v podobě ledových krystalků. Nenechte se tedy zmást novinovými titulky, které za posledních deset let opakovaně přinášely zprávy o tom, že na Měsíci je nebo není voda. Zatím se zjistily jen její stopy, a jestli se nachází ve formě ledu na lunárních pólech, to zatím nikdo definitivně neví.
Archiv Krásné paní
