Rizika hladovek
Hladovka nebo drastická dieta, která se od hladovky příliš neliší, nejsou příliš šťastným řešením, nesou s sebou vždy velká rizika. Zpočátku jdou kila dolů, dostaví se euforie a optimismus, ale pak se pokles váhy začne zpomalovat a začne jít do tuhého.
V úvodní fázi se totiž tělo zbavilo nejprve nadbytečné vody, a když „dojde“ na tukové zásoby, tuková tkáň začne vylučovat chemické látky vznikající rozkladem tuků. Tyto poplašné signály sdělují, že jsou ohroženy strategické zásoby. Odpověď bývá rychlá. Řídicí centrum situaci vyhodnotí a pak to vypadá, jako by se tělo z rychlého vyplavování tuků vyděsilo. Nastoupí úsporný metabolismus, začne si své zásoby chránit, a tím hubnutí výrazně zpomalí, nebo dokonce zastaví. Masivní vyplavování tuku při drastické hladovce může mít nepředvídatelné následky, mimo jiné dochází k zásahům do metabolismu inzulínu, což může vést k vzniku cukrovky.
Tukové buňky mají několik zvláštních vlastností, především se vyznačují neobyčejnou vitalitou. V příhodných podmínkách velmi ochotně rostou až doslova bobtnají. Když jsou ale nuceny pod vlivem okolností svůj obsah uvolnit hladovějícímu tělu, činí tak velmi zdráhavě. Splaskávají jen pomalu a vůbec se jim nechce zaniknout. Tělo si tukovou buňku vytvořilo pro svou potřebu, přisvojilo si ji jako vlastní součást, snaží se ji chránit a nechce o ni přijít. Průběžně kontroluje její stav hormonálními a biochemickými mechanismy, které jsou navzájem propojené a doplňují se. Jednou vytvořená tuková tkáň se velmi obtížně odbourává. Její buňky trpělivé čekají na příležitost, až se přísun živin obnoví, a pak se pomocí hormonálních signálů začnou dožadovat přednostního přísunu.
Houževnatý život tukových buněk je podstatou obávaného jo jo efektu a také varováním před důsledky dětské obezity. Tukové buňky, které jsme si v dětství založili a později jsme je aktivním způsobem života drželi na uzdě, v blahobytu zralého věku rychle ožijí a kdysi ztracené kilogramy se nám mohou vrátit. Drtivá většina rychlých diet je proto odsouzena k nezdaru, pokud se nerozhodneme do konce života trápit se odměřovanou nízkokalorickou stravou. Je sice možno ovlivnit některé pochody vedoucí k nadbytečnému ukládání tuku, ale tělo si často začne ztrátu kompenzovat. V složitém systému biochemických reakcí dokáže propojit různé cesty a tuky si vyrobit náhradním způsobem, třeba z cukrů. Vznikne-li jednou chronická obezita, je obtížné ji ovlivnit nějakými léky, a pokud ano, vždy hrozí nebezpečí vedlejších účinků, lidově řečeno „nabourání“ celkového metabolismu se všemi důsledky.
Archiv, časopis Krásná 2007
