Cibule

Cibule

Nejběžnější druh zeleniny – cibule –je právem nazýván královnou kuchyně. Prokazatelně ji pěstovali již lidé ve starověku. Tato výjimečná zelenina pochází sice ze západní Asie (Pákistán, Afghánistán, Írán), ale pěstovala se již v Egyptě a Sumeru. Vedle chleba tam byla hlavní potravou těžce pracujících dělníků, stavějících pyramidy.

Existují dva hlavní typy cibule – mírně a silně ostrá – a dva tvary – kulovitý a oválný. Vypěstovat lze cibuli v různých barvách, temně červenou (až vínovou), růžovou, šedou, bílou a samozřejmě tu nejznámější – lehce nazlátlou. Běžně k mání je cibule španělská. Ta pochází ze střední Asie a pěstuje se na celém světě. Je spíše sladká; dá se také sušit a dobře skladovat. V Itálii se pěstuje italská červená cibule, která má obdobnou chuť, ale trochu podlouhlejší tvar. Za syrova tence nakrájená vynikne jako atraktivní obloha. Vařením se ale její barva ztrácí. Dalším rozšířeným typem je velká červená cibule. Je kulatá, má velmi příjemnou až nasládlou chuť a její využití je velmi široké.

Známá je také velmi jemná cibule jarní. Sklízí se mladá s natí. Dalším typem je množilka – cibule šalotka. Ta má ostřejší chuť a používá se zejména v ruské, americké a francouzské kuchyni. Ve Francii se používá dokonce ve třech barevných odrůdách: šedé, růžové a zlatohnědé. Pro šalotku je příznačné, že z jedné cibule během krátkého vegetačního období vyroste trs cibulí téže velikosti. Je velmi trvanlivá a při dobrém uskladnění vydrží i dva roky. Dalším typem je cibule perlovka. Vytváří drobné, bílé, lesklé cibulky (odtud ten název). Je však málo trvanlivá, používá se tedy jako lahůdková zelenina hlavně v konzervárenském průmyslu. Oblíbená je i cibule zimní s velmi jemnými a křehkými listy. Má několik lidových názvů, nejznámější je sečka, ošlejch, cibule sibiřská atd. Rozšířila se z Číny, kde se pěstovala už kolem roku 2000 př. n. l., do Evropy se dostala až v 16. století přes Rusko, proto se jí říká sibiřská. Je to velmi vytrvalá, mrazuvzdorná rostlina. Zužitkovává se hlavně její jemná nať.

Cibule obsahuje mnoho léčivých látek. Tou nejvýznamnější je allicin. Je bohatá na kyselinu listovou, vitaminy skupiny B, vitaminy C, E i cenné karoteny. Z minerálů stojí za zmínku železo, zinek, síra, fosfor, hořčík, draslík, vápník, sodík, měď, jod aj.

Cibule stimuluje činnost žláz, napomáhá odbourávání tuků. Zvlášť užitečná je pro zlepšení zažívání a uklidnění žaludku a střev, také snižuje krevní tlak. Velmi účinně působí šťáva z rozmačkané cibule s citronovou šťávou a trochou medu proti bolesti v krku. Směs uleví i při kašli. Užívat bychom ji měli 3–4x denně. Při rýmě a onemocnění nosních dutin zase pomůže vdechování výparů z nakrájené čerstvé cibule. Působí také jako vynikající antiseptikum pro vnější použití na kůži. Obklady z cibule se přikládají na ztvrdlou pokožku, otlaky, bradavice. Plátek cibule je i účinným prostředkem proti bodnutí a štípnutí hmyzem.

Málokdo ví, že cibule také zlepšuje chuť k jídlu, podporuje dobré trávení, protože stimuluje produkci žluči a žaludečních šťáv. Další vynikající vlastností této rostliny je snižování hladiny škodlivého cholesterolu v krvi. Cibule celkově podporuje i srdeční činnost a čistí cévní a žilní systém. Velkým pomocníkem je i pro diabetiky, protože snižuje hladinu krevního cukru. Podle posledních výzkumů je konzumace cibule prevencí rakoviny prostaty, žaludku a tlustého střeva. Výzkum ještě není u konce, je tedy možné, že se objeví další pozitivní účinky.

Kuchyňské použití této zeleniny je opravdu všestranné. Přidává se do polévek, je nedílnou součástí většiny omáček, používá se při pečení masa, do salátů, pomazánek, zapékaných pokrmů. Nakládá se do sladkokyselého nálevu buď samostatně, nebo jako společně s dalšími druhy zeleniny. Klasicky připravovaný guláš bez cibule by nebyl guláš. Nejzdravější je však cibule syrová, obohatí a ochutí i obyčejný chleba s máslem. Chutná a zdravá je samozřejmě i cibulová nať. Nespornou výhodou této královny zeleniny je, že je k dispozici po celý rok.

Archiv, časopis Krásná 2007