Lejla Abbasová - to, co chci dělat, není to, co dělám
Ač to tak nevypadá, Lejla je rodilou Pražankou. Maminka je Češka a otec, kterého od šesti let neviděla, Súdánec. V Praze by ale žít nechtěla. Nejraději by se odstěhovala do Afriky k Viktoriiným jezerům, kde už si dokonce vyhlédla pozemek. Domýšlet si, že mezi tamním obyvatelstvem bude méně nápadná, je ale zavádějící. „Tam jsem také nápadná. Pro ně jsem totiž bílá.“Afriku považuje za svůj druhý domov.
„Odjela jsem tam na měsíc a snažila se tam žít.“ Nakonec tam byla půl roku a velmi intenzivně pracovala na tom, aby zůstala, což jí ale z vízových a finančních důvodů nebylo umožněno. Navíc nesehnala žádnou práci. „Proč by dávali práci ‚bílému‘, když je tam tři sta tisíc černých na jedno místo?“ Lejla žila v nejchudším prostředí, ale i v Africe je vše o kontaktech, tudíž neměla šanci dostat se k práci, která by odpovídala jejímu vzdělání.
Možná vás, stejně jako mě, napadne otázka, proč se chce úspěšná a známá mladá žena vzdát vydobytých pozic a začít někde jinde od nuly? „Nevzdávám se toho. Dělala jsem v životě strašně moc věcí. Vždycky ke mně ale přišly tak nějak samy od sebe, nikdy jsem po ničem neprahla. Neříkám, že si toho všeho, co se mi povedlo, nevážím. Ale v podstatě to, co chci celý život dělat, není to, co dělám.“ Lejla je známá především coby moderátorka soutěže Big Brother nebo hudební televize Óčko. „Moderování mě vážně baví, ale de facto to nic nepřináší mně ani okolí. Jsem ráda za každou zajímavou práci, ale beru to jen jako prostředek k tomu, co mě naplňuje, což je práce pro nadace.“
Když jí bylo osmnáct, zavolal jí kamarád a doporučil jí konkurs moderátorů pro televizní stanici Galaxie. Nejprve to odmítla, ale když se k ní zmínka o konkursu dostala již potřetí, vzala to jako znamení a vydala se tam. „Jak mi to bylo jedno, byla jsem naprosto bezprostřední. Dodnes je mi stydno, když si vzpomenu na to, co jsem tam předváděla.“ Ale účel to splnilo a Lejla se objevila na televizní obrazovce. Po půlroce přešla na dva měsíce do TV 3 a točila reportáže z klubů a pak zakotvila v hudební stanici Óčko, kde pracuje dodnes. Následoval již zmiňovaný Big Brother a v současnosti ji můžete rovněž vídat v pořadu Sama doma na ČT 1. „Ve své podstatě mi daleko více sedí momenty, kdy nemusím jet podle scénáře. Jsem si jistější v kramflecích, když mohu volně improvizovat.“
Koneckonců život je jedna velká improvizace a život s odlišnou barvou pleti improvizací na druhou. „Nedávno se mi ozvala jedna míšenka, žijící v Kanadě. Prošla si peklem. Psala, že mě obdivuje, jak jsem se s tím vším vyrovnala.“ Přestože je Lejla dnes „bez nadsázky“ VIP a tajným erotickým snem mnoha mužů, prošla si jako dospívající obdobím, kdy čelila útokům svých vrstevníků i vyznavačů radikálních směrů. „Měla jsem pocit, že když na ně budu jakkoli reagovat, spadnu na jejich úroveň. Klesnu do suterénu lidské tuposti, kterou z duše nesnáším, bráním se jí a hrozně mi vadí.“
Jak známo, vše špatné je k něčemu dobré, a tak z Lejly vyrostla zdravě sebevědomá bytost, která své mindráky z dětství nechala před branami dospělosti. „Nemám pocit, že bych tím nějak trpěla. Protože jsem se rozhodla, že se tím nenechám semlít.“ Jedním z okamžiků, který Lejle pomohl s utvářením její osobnosti, byl i moment, kdy přestoupila do školy v Kladně. „Půl roku se mě tam nikdo nezeptal, proč jsem černá. V duchu jsem se ptala, jestli to nevidí nebo co se vlastně děje?“ Druhým významným momentem byla pro ni práce v baru, který provozovali černí majitelé a pracovali v něm pouze gayové. „Tahle komunita mi hodně pomohla. Našla jsem skrze ni sama sebe. V momentě, kdy jsem začala být pěkná aneb ‚společensky přijatelný negr‘, jak to nazývám, nechali mě na zemi. Mohla jsem s nimi mluvit jako s lidmi a nemusela řešit, že ze mě chce někdo mít jen exotickou trofej.“
Počínaje sametovou revolucí se postavení míšenců u nás naštěstí rapidně změnilo. „Společnost se zkrátka začíná zabarvovat.“ Nicméně člověk je tvor věčně nespokojený, a když má vše, po čem toužil, chce mít zase něco jiného. „Dlouhé roky jsem chtěla mít rovné vlasy, protože jsou jednodušší na úpravu.“ Na druhou stranu má Lejla čokoládovou pleť, která je rovněž jednodušší na úpravu. A světě drž se, má i permanentku do solária. Napadá mě jediný důvod… „Aby byla černá černější? Ne! Je to proto, že přes zimu jsem vybledlá až skoro nezdravě do zelena.“
Radosti i strasti jsme probrali a je na čase, abychom se vrátili k tomu, co Lejlu naplňuje, což je, jak řekla na začátku, práce pro nadace. Už ve dvanácti se přihlásila do křesťanského skautského oddílu, v jehož rámci chodila pomáhat každý víkend františkánským sestrám starajícím se o děti po obrně, což byl první hybný moment v jejím zájmu o potřebné. Maminka pracovala na letišti a se svými dcerami Lejlou a mladší Aidou procestovala celý v té době pro Čechy neznámý svět. „Tam jsem se poprvé setkala s tím přirozeným třetím světem. Nikoli tím plakátovým ani dokumentárním. Od té doby to ve mně přirozeně rostlo.“ Lejla založila nadaci Asante Kenya a Projekt Medela a jejich prostřednictvím pomáhá znevýhodněným dětem po celém světě. „Člověk si nedokáže představit, dokud se tam sám nedostane, co to znamená, žít v zemi, kde kromě vyšší vrstvy a chudoby nic mezi neexistuje. Pokaždé když se vrátím, uvědomím si, že si vlastně nemám proč stěžovat.“ Je to sypání peněz do děravé kapsy a běh na dlouhou, ba možná nekonečnou trať. Co říci na závěr? Snad jen motto, kterým se Lejla řídí: „A bude hůř.“
Archiv, časopis Krásná 2007
