Mezi supy (1. díl)
Kdo četl romány Karla Maye, jejichž děj se odehrává v Severní Americe, dobře ví, že zkušení zálesáci a stopaři neomylně poznali místo nějaké tragédie podle siluet kroužících supů. Ze zoologického nebo přesněji řečeno zoogeografického hlediska je to ale nesmysl.
Kdo četl romány Karla Maye, jejichž děj se odehrává v Severní Americe, dobře ví, že zkušení zálesáci a stopaři neomylně poznali místo nějaké tragédie podle siluet kroužících supů. Ze zoologického nebo přesněji řečeno zoogeografického hlediska je to ale nesmysl. To, co na obou amerických kontinentech nad mršinami a mrtvolami krouží, nejsou žádní supi, ale kondoři. Kondoři a supi si jsou na první pohled hodně podobní. Je to dáno hlavně stejným způsobem života a obživy. Jinak ale vytvářejí v rámci řádu dravců dvě odlišné skupiny.
Supi jsou v zoologickém systému řazeni do čeledi jestřábovitých, společně s orly, sokoly, jestřáby a dalšími; kondoři tvoří zvláštní samostatnou čeleď. Do češtiny se záměna supů a kondorů dostala při vytváření zoologického názvosloví, kdy byli kondoři označováni jako supi Nového světa. Největší druh kondora – kondor velký – je ve starých přírodopisech označován supem obrovským. Zmíněná chyba se navíc stále opakuje v překladech přírodovědných knih a článků, a to jak z angličtiny, tak z němčiny. Oba jazyky totiž pro některé druhy kondorů užívají název „sup“, doplněný o nějaký další určující přídomek.
A tak se v povídání o aztéckých horoskopech můžeme dočíst o tom, že jedním ze znamení je Sup, přestože v této zemi žije několik druhů kondorů, sup však žádný. Na stránkách magazínu PETS Marie Crossette píše, že „největším ptákem na jihu Alabamy je sup krocanovitý“ či „v Americe žijí tři druhy supů – největší z nich je kalifornský kondor...“ A tak bychom mohli pokračovat.
Supi nejsou......
Lidé nemívají k supům nijak vřelý vztah. Lysá hlava a holý krk většiny druhů s nápadně červenou kůží nevyvolávají dojem krásy nebo výjimečnosti. Podobně jako hyeny tak i supi se stali ztělesněným symbolem podlosti, ohavnosti a zákeřnosti. I zmíněný Karel May nazval jeden z románů právě Mezi supy. Proč tomu tak je, není těžké si domyslet. Zvířata, která se živí zdechlinami, mrtvolami a odpady všeho druhu, bývají od věků považována za nečistá a nahánějí mnohým lidem hrůzu už od pohledu.
Klasik přírodovědné literatury Alfréd Brehm o nich napsal: „Supové vedou si nedbale, chodí neúhledně, byť lehce. Leč duševní vlastnosti supů jsou podle všeho neveliké. Jsou plaší, zřídka však skutečně opatrní, zlostní a prudcí, ale ne podnikaví, tím méně smělí, družní, ale nikterak mírumilovní a zlomyslní, přitom kousaví a zlomyslní, a navíc zbabělí. Jeví se vždy neohrabanými a hrubými v jednání. Jejich typickou vlastností jest pamětihodná vytrvalost, kterou projevují v tom, co jednou započali.“
V některých zemích, například v Indii, se lidé supů vůbec neštítí, dokonce je považují za posvátná zvířata. Podle hinduistické legendy sup obětoval svůj život, když se pokoušel zachránit Sítu, ženu nejváženějšího boha Rámy. Příslušníci jednoho z mnohých indických etnik – pársové – supům předkládají těla svých zemřelých blízkých, protože věří, že mohutní dravci odnesou duši zesnulého do nebes.
S podobnými praktikami se lze setkat i v Tibetu. Spalování mrtvých na dřevěných hranicích je pro indické pársy nepřijatelné, protože to podle nich znamená rituální znesvěcení vody, země a ohně. Oheň je pro ně posvátný zdroj života. Proto pársové pokládají těla zemřelých na posvátné věže mlčení, aby se k nim supi mohli v klidu slétnout. Nejstarší členové rodů vzpomínají, že za jejich mládí se obloha supy jen hemžila. Dnes má tento poněkud svérázný způsob pohřbívání vážné problémy. Supů totiž dramaticky ubylo. Například v okolí Bombaje jich nežije více než dvacet. Těla se tak rozkládají a zamořují okolí nesnesitelným zápachem.
Někteří pársové proto nedávno zkusili k rychlému vysušení ostatků využít solárních panelů, které zvyšují sluneční žár. Konzervativní část párské komunity takový způsob odmítá, protože to není nic jiného než solární krematorium. Místo toho navrhuje vybudovat u hřbitova z věží mlčení voliéry pro chov supů, aby si pársové zachovali svou náboženskou čistotu. To ovšem není tak jednoduché. Supi se sice mohou žít přes 50 let, dokonce se traduje , že jeden sup bělohlavý se údajně dožil 118 let, nicméně rozmnožování v podmínkách zajetí je poměrně vzácné.