Cibulka

Cibulka Palác rodina zakoupila v roce 1805 od barona Františka Xavera z Astfeldu.
Biskup zde měl zimní sídlo a postupně v něm prováděl stavební úpravy. V původní budově byla vřetenová schodiště a nástěnné malby architektonických perspektiv a parků. Ve dvoře stála kašna a výklenky oken zdobila poprsí muže jako chrliče a poloviční postava podomka. V domě bylo i okno, ze kterého hleděl
prý zkamenělý stavitel paláce. Roztomilá fontána, ženský akt s delfíny, připomínala sochu – alegorii Vltavy
(zv. také Terezka), dílo Prachnerovo u zdi paláce Clam-Gallasů na Starém Městě pražském.



Nádvoří se schodištěm bylo zdobeno zajímavými svítilnami, sochou antického větlonoše, filigránským zábradlím na hlemýžďovitém schodišti a jinými zajímavými detaily. Všechny sochařské práce v Thunově paláci byly připsány Josefu Malínskému. Dnes po paláci není ani památky, na jeho místě stojí palác Adria.
Teprve po dvanáctiletém pobytu v Praze si biskup Thun zakoupil usedlost Cibulku a zřídil si letní villegiaturu za městem. Zdá se, že jeho rozhodnutí oddálil státní krach v roce 1811 a doznívání válek s Napoleonem. Během několika let pak byly v usedlosti provedeny stavební úpravy, na okolních pozemcích byl založen přírodní park, zdobený drobnou architekturou a plastikami. Několik letopočtů 1818-24 na stavbách a  plastikách určuje asi dobu vzniku biskupova sídla a dobová grafika i první literární zmínky v pražských průvodcích líčí park i sídlo jako „Elysium“ biskupových pozdních dnů, „kde stařec žije v uměle vytvořeném krajinném prostředí a uprostřed podivuhodně skloubených složek obdivu antiky, novodobého klasicismu,
exotismu i prvního romantismu, vtěleného do uměleckých děl i podivínských hříček“ (Z. Wirth) a kde shromažďuje v osobní kapli svou čeleď k nedělním promluvám.



Pokud je možno soudit ze zachovaných zpráv a památek, majitel se opíral o umělce z tehdejší pražské umělecké obce, hlavně o ředitele malířské Akademie Josefa Berglera, kterého poznal již dříve v Pasově a který byl v roce 1796 jeho prvním portrétistou, a o sochaře Josefa Malínského a Václava Prachnera, ale jeho rádce v otázkách architektonických neznáme.

Leopold Thun zemřel na Cibulce 22. října 1826 a dva dny nato byl doprovázen velkým zástupem Pražanů pohřební průvod za svitu pochodní ke hrobu na Malostranském hřbitově. Monumentální náhrobek klečícího biskupa mu nechal zbudovat synovec Josef Matyáš Thun-Hohenstein. Netrvalo dlouho a Cibulka začala chátrat. Její stav byl kritizován v tehdejších novinách. Po roce 1850 se z průvodců dovídáme nostalgické zmínky prahnoucí po bývalé kráse, uvádějící, že k výletu na Cibulku láká už jen restaurace. Nic nepomáhá zavření parku a přístup na vstupenky, z poustevny zmizela socha žehnajícího mnicha, střecha čínského pavilonu byla ochuzena o skleněné zvonky, jež se ozývaly při větru, také zmizelo vinné loubí u tohoto pavilonu. Bohužel sochy Číňanů na terase a socha Diany se psy byly hrubě poškozeny zásahem zedníka při tzv. restauraci. Na naléhání veřejnosti Cibulku zakoupila roku 1922 pražská obec, situace se však nezměnila.
O rok později bylo vykáceno 22 starých dubů a pokračovala další devastace, se kterou se usedlost potýká dodnes.



Cibulka vznikla v době, kdy byl v Evropě v módě typ přírodního parku jako klasicistní ideál v protikladu
k architektonické zahradě baroka. Na malém pozemku se kupilo množství různých typů zahrad, okrasných, zemědělských, holandských, tureckých... Parky byly zaplněny množstvím soch a stavbiček. Motiv náboženský zastupuje v parku Cibulky jediná dosud stojící socha sv. Jana Nepomuckého. Její podstavec je zdoben biskupovým znakem. Antický motiv je zastoupen Diovou sochou nad studánkou a sousoším Saturnovým (nesprávně nazývaným Laokoónovo), které bylo situováno pod hradní vyhlídkou.

Nad jezírkem stál otevřený šestisloupový chrámek – neboli templ se sochou Diany se psy, (dnes existuje už jen sousoší Diany se psy, chrámek se zřítil po velké bouři v roce 1959). Romantické období dokládá umělá zřícenina hradní věže s rozhlednou s krásnou vyhlídkou do kraje, gotizující poustevna, zv. Dantovo peklo, uvnitř kdysi bývala pohyblivá socha žehnajícího mnicha-poustevníka, reagující na mechanismus v podlaze, a nad vchodem byl nápis „Alles ist Uebergang“. Další drobná gotizující architektura je nad studánkou dosud. Na krajinné terase stojí jednopatrový čínský gloriet, k němuž vede od brány parku dvojramenné schodiště. Štíhlá stavba je příkladem tolik oblíbených chinoiserií s průchozím sálem v přízemí.



V parku je ještě hájovna s pseudogotickou fasádou. Dominantu parku tvoří klasicistní zámeček, který si udržel ráz hospodářské usedlosti s bránou s litinovým znakem biskupa a ve vstupu byl okenní výklenek se sochou podomka. Plastiku provedl J. Malínský. Na nádvoří na delší zdi statku byly malované sluneční hodiny Engelbrechta. Stavba je ukončena věží s ciferníkem a cibulovitou střechou, uvnitř byly dva cimbály lité roku 1818 Karlem Bellmannem. Na dvoře byla také kočárna, stáje a stodoly a empírová kašna. Dnes je stavba zcela zdevastována. Květinový koutek tvořil tzv. partrer s biskupovým hommage císařského rodu habsburského. Na kamenném sloupu je pamětní deska o návštěvě císaře Františka I. (II.) s chotí Karolinou Augustou, synem arcivévodou Ferdinandem a jeho manželkou arcivévodkyní Marií Annou roku 1824, kteří sem zavítali za svého pobytu v Praze. Na západní straně zámečku bylo zbudováno tzv. giardino secreto, soukromé zátiší biskupovo, kam chodil rozjímat. V altánech stály elipsovité mramorové stolky. Dodnes je zde drobná pískovcová stéla V. Prachnera z roku 1822 (biskupův památníček). Při zakládání parku si biskup opatřil odbornou literaturu o zahradním umění, která tehdy již byla běžně k dostání v Anglii, Francii, ale také v Praze v nakladatelství Schoenfeldově.



Cibulka byla příkladem klasicistních zámeckých parků u nás, další byly založeny např. v Krásném Dvoře, Lednici, Veltrusích, Ratibořicích a Vlašimi. V době, kdy Cibulka vzniká, plánuje se v Praze založení veřejných vyhlídkových a promenádních sadů na městských hradbách, které už dávno nesloužily původnímu účelu, v úseku od Koňské brány ke Špitálské. Vznikly z podnětu pražského nejvyššího purkrabího hraběte Karla Chotka v letech 1827–1830.