Co je to, když se řekne...Nápoj lásky

Nebyl jí nic platný a právě tak málo pomáhaly nejrůznější lektvary těm, kdo toužili po opaku – aby k nim někdo vzplanul doživotní láskou. Ženy, které připravovaly všelijaké nápoje lásky a jiná kouzla, byly pronásledovány a strašlivě trestány. Nejčastěji tím, že byly zaživa zakopány do země a srdce jim proklál špičatý kůl – a to se dálo až do doby Marie Terezie. Je jasné proč – byly nařčeny ze spolku s ďáblem.

Ale ve světě bájí se kouzlit smělo a kouzla pomáhala. Stačilo, aby skřítek Puk nakapal na víčka spící královně vil Titánii čarodějnou šťávu, a ona se zamilovala do osla. Totéž Pukovo kouzlo způsobilo zmatek v srdcích dvou dvojic milenců. Celá Shakespearova komedie o snu noci svatojánské je vlastně hořkou písní o nelogičnosti a tajemství vzniku a zániku lásky.

Avšak nejslavnějším nápojem lásky, o kterém si lidé vyprávěli, zpívali, o němž četli a čtou hodně přes tisíc let, je čarovný nápoj, který spolu v horkém bezvětří vypili na lodi Tristan a Isolda. Stejnojmenná opera Richarda Wagnera je celá věnována tomuto počátku příslovečné lásky, která prošla množstvím těžkých zkoušek a dramatických obratů.

Je to prastará keltská pověst, podle níž byl Tristan synovcem cornwalského krále Marka, který prý skutečně panoval v 6. století. Po hrdinských skutcích měl přivézt svému strýci a lennímu pánu nevěstu. Protože král Marek chtěl zemi odkázat Tristanovi a nechtěl se ženit, vymyslil si, že chce za manželku jenom tu krásku, které patří zlatý vlas, jejž právě upustila na dlažbu vlaštovka. A jako Jiřík v naší pohádce o Zlatovlásce tak i Tristan překonal četná nebezpečí, než našel budoucí královnu. Byla to irská princezna Isolda Plavovlasá. Její matka byla znalá kouzel a připravila nápoj lásky, který svěřila Isoldině společnici Brangieně. měla jej dát ve svatební den novomanželům, aby se do smrti věrně milovali. Tristan, Isolda a její průvod nasedli v Irsku na loď, pak pluli do Cornwalu. A tady se stalo to neštěstí.

Pověst praví

„Ach já ubohá,“ naříkala Isolda, „zlořečeno budiž moře, které mě nese! Raději bych zemřela v zemi, kde jsem se narodila, než abych žila tam v neznámých končinách…“

Tristan vešel ke královně a snažil se ji uklidnit. Slunce pálilo, pocítili žízeň, i žádali si pít. Mladá služka se rozhlížela po nějakém nápoji, až nalezla nádobu s vínem, kterou Isoldina matka svěřila Brangieně. „Nalezla jsem víno!“ zvolala dívka. Ne, nebylo to víno: byla to vášeň, byla to hořká rozkoš a úzkost bez konce a smrt. Dítě naplnilo pohár a podalo jej své velitelce. Isolda pila dlouhými doušky a potom podala pohár Tristanovi, který jej dopil do dna.

V tom okamžiku vešla Brangiena a spatřila je, jak na sebe pohlížejí mlčky a jako by omámeni a okouzleni. Uviděla pohár a nádobu s vínem téměř prázdnou. Uchopila ji, běžela s ní na příď, vrhla ji do vln a zakvílela:„Běda mně, nešťastnici! Isoldo, přítelkyně, a ty, pane Tristane, vypili jste dnes svou smrt!“ Na lodi začala historie plná nástrah, protivenství a hrdinství. Tristan a Isolda se marně snažili bojovat proti svému citu, vždycky byl silnější než jejich vůle. Byli proto vydáni četnému nebezpečí a pronásledování. Chudák starý král Marek měl sice oba rád a přál jim všechno nejlepší, ale podle morálky své doby musil chtít jejich smrt. Isolda měla být upálena, tak ji vydal malomocným. Tristan zachránil Isoldu, vrátil ji králi, prchl, pak se snažil dostat se k ní v masce blázna. Nakonec se oženil s jinou dívkou, ale ve chvíli smrti volal přes moře tu jedinou pravou Isoldu, tu Plavovlasou. A spolu zemřeli a spolu byli pochováni.

Citujeme vám český překlad zpracování Románu o Tristanovi a Isoldě od francouzského vědce Josepha Bédiera, který přeložila Eva Musilová. Vyšel několikrát a upřímně vám radím, abyste si jej přečetli, protože kdybychom vám měli vyprávět o všech protivenstvích a zradách, kterými pro procházela tato velká láska, nestačil by na to den.

Olga Spalová