Michail Lermontov: Ne, nečekám nic už od života

Který překlad se vám nejvíc líbí?

Ruský básník Michail Jurijevič Lermontov (1814-1841), mladší Puškinův souputník, zemřel stejně jako jeho guru: byl zastřelen ve vyprovokovaném souboji k potěše cara Mikuláše I., který Lermontova nesnášel. Lermontov ho pro změnu nenáviděl. Za básníkova života vyšla jen nevelká část jeho obsáhlého díla, mezi jinými i báseň bez názvu z roku 1841, která je někdy uvozována úvodem prvního verše, jindy třemi tečkami.

Večer

Vycházím sám; z mlžného roucha
křemitá cesta v dál se skví,
a hvězda s hvězdou hovoří;
noc tichá, poušť jen Bohu slouchá.

Obloha plná krásy, lesku!
Pod siný závoj zem šla spat.
Proč v prsou mých tak plno stesku?
Zda prahnu čeho? – Želím snad?

Už ničeho neprahnu v žití,
a zašlého mi není žal,
já chci jen volnost, pokoj míti,
a rád bych zapomněl a spal.

Leč ne jak v hrobě mrazném, hluchém;
já na věky bych přál si spát,
hruď chvějící se žití vzruchem
by volně mohla oddychat.

A nocí dnem by nad mou hlavou
pěl hlas tak plný něhy, dum,
a stál tam dub s korunou tmavou
a listím táhnul větru šum.

Josef Václav Sládek

Sám ubírám se

Sám ubírám se cestou z domova,
mhou bílá stezka probleskuje;
zem šepce s nebem; noc jak májová,
hvězda si s hvězdou vypravuje.

Jak vítězná a čarná nebes báň!
Zem spí v svit modrý zahalena.
Proč v bolesti a trudu nížím skráň?
Co chci? Čím duše rozteskněna?

Nic od žití víc nechci, jsa jím syt
i minulosti žel mi není,
jen po volnosti toužím, hledám klid…
spát chtěl bych, – došel zapomnění…

Než nechci spat tím chladným hrobu snem,
tak pro vždy duše snít by chtěla
by žití proud byl ztajen v nitru mém,
by dýšíc, hruď se tiše chvěla;

by noc i den mně v ucho stlumeně
o lásce sladko pěl hlas jemný,
by nade mnou, vždy svěží zeleně
se skláněl se šumem dub temný.

František Tropp

 *  *  *

Sám a sám si vyjdu v noční tiši,
bílá cesta z mlh se vynoří;
noc je tichá, poušť hlas boží slyší,
hvězda s hvězdou mlčky hovoří.

Nebe je tak slavnostní, tak divné!
V modrém přísvitu zem tiše spí…
Proč dnes všechno tolik zabolí mne?
Na co čekám? Čeho lituji?

Ne, já nelituji minulosti,
od života nic už nečekám.
Hledám klid a toužím po violnosti,
Usnout, zapomenout, zůstat sám…

Nechci však sen mrazivý jak v hrobě;
takový můj věčný spánek buď:
sílu života ať cítím v sobě,
aby dechem zdvíhala se hruď,

by mně dnem i nocí s něhou v hlase
o lásce kdos bez ustání pěl,
aby dub, jenž věčně zelená se,
nad hlavou mi k tomu zašuměl.

Marie Marčanová

*  *  *

Tichou nocí sám jdu v pustém kraji,
kamenitá cesta blýská zmlh.
Vdáli spolu hvězdy rozmlouvají,
na pole svou milost lije bůh.

V něžně modrém přítmí spí pláň širá,
z nočních nebes dýchá majestát.
Nenadálý stesk mi srdce svírá.
Je to lítost? Čekám něco snad?

Ne, nečekám nic už od života,
nelituji toho, co mi vzal.
Odhodit jen toužím všechna pouta,
V klidu spát a zapomenout žal.

Neprahnu však po záhrobním míru.
Hledám věčný spánek, ve kterém
dýchal bych a ve svém srdci víru
v životě cítil s každým úderem,

aby ve dne v noci zpívaly mi
o lásce sny píseň nádhernou
a dub listy věčně zelenými
hladil mě a šuměl nade mnou.

Hana Vrbová

Archiv, časopis Krásná 2010, Fotografie: Wikipedie