V obručí poezie - BERTOLT

Jitřní promluva ke stromu jménem Green
1
Greene, prosím vás, abyste mi prominul.
Nemohl jsem dnes v noci usnout, protože velice hučel vítr.
Když jsem pohlédl z okna, viděl jsem, že se kymácíte
Jak opilá opice. Vyjádřil jsem se tak.
2
Žluté slunce třpytí se dneska ve vašich nahých větvích.
Stále ještě setřásáte nějakou tu slzu, Greene.
Ale víte nyní, jakou máte cenu.
Bojoval jste nejurputnější boj svého života.
Supi jevili o vás zájem.
A já nyní vím, že jedině díky své neúprosné
Poddajnosti stojíte tu dnes ráno ještě vzpřímen.
3
Tváří v tvář vašemu úspěchu myslím si dnes
Že to jistě nebyla maličkost dostat se tak vysoko
Mezi bloky činžáků, tak vysoko, Greene, že k vám může
I vichřice – jako dnes v noci.

O šplhání na stromy
1
Když večer vylezete ze své vody –
Nazí a kůži ještě rozměklou –
Vyšplhejte pak na vysoké stromy
Zatímco vítr vlá a mraky zbledlé jsou.
Zvolte si mocné stromy, které zvolna
Vrcholky noří do houstnoucí tmy!
Čekejte na noc v jejich hustém listí
Kde šumí netopýři s můrami.
2
Drobounké tuhé lístky na větvích
Vám derou záda o kmen podepřená;
Tak vylézáte pořád výš a výš
Zatímco něco ve vás tiše sténá.
Je hezké kolébat se na stromě!
V kolenou houpat se však netřeba!
Máte být stromu přece vrcholkem
Jenž od věků jím večer kolébá.

Vzpomínka na Marii A.
1
Byl tehdy právě modrý měsíc září
Pod mladou švestkou stál jsem okouzlen
V náručí se svou tichou bledou láskou
Jež připadala mi jak luzný sen.
Nad námi na překrásném letním nebi
Obláček zvolna plynul sám a sám:
Byl běloučký, plul kdesi v strašné výšce –
A když jsem vzhlédl, tak už nebyl tam.
2
Přemnohé měsíce a roky zatím
Zmizely tiše v hloubce bezedné.
Ty švestky jsou už asi vykácené
A s láskou tou co dnes je, ptáš se mne?
Věř mi to: nemohu se rozpomenout
A přece, chápu už, co myslíš tím
Jen její tvář, tu opravdu už neznám
Že jsem ji políbil, jen to dnes vím.
3
Obláčku toho nebýt, byl bych jistě
Zapomněl dávno na ten polibek
Navždycky mám ten mráček před očima
Byl běloučký a letěl do dálek.
Ta žena má už možná sedmé dítě
A švestky v sadech rozkvétají dál
Ten mráček ale kvetl jen pár minut
A když jsem vzhlédl, už se rozplýval.

Sonet č. 12
(O milovníkovi)
S masem je svízel, štve nás do neštěstí!
Co s přítelovou ženou souložil jsem zdatně
Své místnosti se vyhýbám, spím špatně
A v noci dávám pozor na šelesty!
To proto, že má místnost, sousedíc
S místností jejich, má tu nevýhodu
Že vždycky slyším, když je láska v chodu
A když je ticho, štve to ještě víc!
Když večer všichni tři sedíme u vína
A přítel nekouří a začíná
Se na ni dívat, oči se mu třpytí
Nalévám vrchovatě do sklenic
A zvlášť ji, i když nechce, nutím k pití
Aby pak v noci nevnímala nic.

Jedenáctý sonet
Když musil jsem tě poslat do ciziny
Tu pro tvou (milovanou) záď jsem našel ti
Nejtlustší – mrazuvzdorné! – kalhoty
A pro tvé nohy punčochy jak z teletiny!
Pro tvoje ňadra a to doleji
Jsem našel čistou vlnu – náhoda mi přála
Tak aby to, co rád mám, pěkně hřála
A trochu tepla zbylo pro mne i
S péčí jsem oblékal tě tentokrát
Jak někdy svlékal (tady platí výtka
Že bylo to tak příliš, příliš zřídka!)
Mé oblékání svlékáním mi vrať!
Vše na tobě, co k starosti mě nutí
Je opatřeno proti nastydnutí.

Zloděj třešní
Jednou záhy zrána, dávno před zakokrháním prvého kohouta
Probudilo mě pískání. I šel jsem k oknu.
Na mé třešni – šero se šířilo zahradou –
Seděl mladý muž se zalátanými kalhotami
A vesele ji očesával. Když mě spatřil
Kývl na mě a oběma rukama
Dál si cpal třešně z větví do kapes.
Ještě drahnou chvíli, když už jsem opět ležel na lůžku
Slyšel jsem, jak si hvízdá svou veselou písničku.

Maska zla
Na stěně mého pokoje visí japonská dřevěná plastika
Maska zlého démona, kolorovaná zlatým lakem.
Soucitně pozoruji
Naběhlé žíly na čele démona: naznačují
Jak namáhavé je být zlý.