Zákulisí Marie Hakenové VIII. Proč jsem se nestala baletkou (1. díl)

Princ mě vzal do náručí

Asi jako čtyřletá jsem poprvé navštívila v Národním divadle baletní představení. Bylo to Labutí jezero. Nevím, jak je možné, že si tak malé dítě dokáže zapamatovat některé události na celý život. Od té chvíle, kdy skončilo představení, se ve mně zrodila láska k tanci a silná touha po něm. Jestli to bylo pro samotný baletní projev, který mi učaroval, nebo tím, co maminka připravila potom, když se zatáhla opona, to nevím. Zavedla mě do zákulisí a tehdejší princ Miroslav Kůra mě vzal do náručí, princovsky políbil a nesl přes diagonálu pohádkového jeviště. Byl to obrovský zážitek, pravá pohádka. Druhý den jsem onemocněla příušnicemi. Prý jsem se stále ptala, jestli ten princ taky neonemocněl, když mě políbil. Baletní umění mě v tu chvíli příliš nezajímalo, ale kdoví.

Když jsem se uzdravila, uviděli rodiče, že se producíruji a vyjadřuji pohybem. A tak jsem začala docházet do rytmiky, později do baletní školy. Pak se už můj zájem o tanec probudil zcela. Byla to genetická záležitost, nebo vyslyšená snaha maminky? Vždyť právě ona ve mně objevila nebo možná vyprovokovala vlohy k tanci.

Správná matka dbá, aby se potomek uměl pohybovat

Později jsem si uvědomila, že maminka jako každá správná matka dbala na to, aby její holčičí potomek uměl dobře chodit, stát, sedět a celkově se pohybovat. Sama se k tanci dostala až prostřednictvím role ve filmu Tanečnice, kdy slavná primabalerína Národního divadla Jelizaveta Nikolská ji během tří týdnů takzvaně postavila na špičky. A maminka ve filmu kromě jedné scény nepotřebovala dublerku. Setkání s primabalerínou a svéráznou ženou maminku poznamenalo natolik, že pak při studiu mnoha dalších rolí konzultovala pohybovou stránku se svými baletními kolegyněmi z Národního divadla. Silně si uvědomovala profesionalitu a inspiraci tanečního umění. A tak i ve mně pomalinku probouzela otevřenost vůči taneční kráse.

Při sledování opery mi utkvěly v mysli taneční scény, kdy se na úspěchu Prodané nevěsty, Rusalky, Krútňavy, Evžena Oněgina a mnoha a mnoha dalších rovněž podíleli sólisté a sbor baletu Národního divadla. Už tehdy jsem si v duchu říkala, co vlastně ti tanečníci mají za život. Vždyť oni slouží té své profesi vedle operních pěvců. Byli pouze doplňující pominutelnou složkou představení. A přece by bez nich krásný večer na jevišti nemohl být.

Tatínek se stal obětí naivních nápadů

Tvrdá řehole tanečníků, se kterými se rodiče střetávali v Národním divadle, se mnohdy podepsala na jejich rozhodném Ne! při mých úvahách vydat se na dráhu klasické tanečnice. Osud tomu chtěl, asi bych nebyla nikdy technicky tak dokonalá a ten druh výrazového tance, který mě zajímal, se tehdy u nás nepěstoval.

Ani tatínek nebyl ušetřen poněkud netradičního seznámení s možnostmi tanečního oboru. Na samém začátku pěvecké kariéry, ještě při angažmá v Olomouci, si členky baletního sboru z tatínka udělaly oběť svých naivních nápadů, když v opeře O neviditelném městě Kitěži se dostaly pod jeho plášť a začaly ho usilovně lechtat. Téměř se znemožnil, protože sboristky se tanečními kreacemi pohybovaly dovedně, jakoby zrežírovaně, ale tatínek se tím, že byl velmi lechtivý, dostal mimo roli. Inu každý začátek je těžký. Na balet ale nezanevřel, ba naopak, stejně jako maminka tento druh umění velmi uctíval.

Nikdy nezapomenu, jak s obdivem vyprávěl o úspěchu Weiglova a Kůrova Romea a Julie při hostování opery a baletu Národního divadla v Athénách. Tam viděl jeho úspěšné provedení a s radostí nám pak vše doma převyprávěl. Fandili si navzájem. Češi dokázali svou zemi v zahraničí reprezentovat dokonale.

Setkávání s tancem

První nevinné a nevědoucí bylo na dětském hřišti. Hrávala jsem si s nějakým chlapečkem a až v dospělosti jsem si uvědomila, že to byl slavný Jifií Kylián. Mé zájmy rozšířilo setkání s největší klasickou baletkou té doby Majou Pliseckou. Hostovala v Praze a já jsem s ní viděla Paní Měděné hory. Budu na ni vzpomínat celý život. Pokaždé, když se vysloví jméno této nepřekonatelné primabaleríny, vybaví se mi její krok, ladnost pohybu a gesta rukou. Tatínek se s ní v zahraničí sešel na společném koncertu a ona mu navrhla, abych za ní přijela, že mě bude učit.

Přes balet k dramaturgii

A tak až teprve oklikou při výběrech filmů a pořadů ze zahraničí či vlastních dramaturgií baletních tanečních pořadů v České televizi jsem se dostala k této profesi. Plisecká pro mě naplňovala správnou cestu moderního pojetí klasického baletu. To, co pro ni vytvořil skladatel a manžel v jedné osobě Rodion Ščedrin, ještě podtrhlo její nebývalou velikost a dokonalost. Jsem vděčná, že mi oba rodiče umožnili poznat a seznámit se s tím nejhodnotnějším v daném oboru. Navedlo mě to na cestu při budoucím rozhodování a volbě povolání dramaturga.

Archiv, časopis Krásná, 2003