Za vším hledej ženu

„Vybavili se mi všichni ti utrápení galeristé, kteří museli z různých důvodů nakonec své galerie zavřít. Pak jsem si ale řekl, že by to stálo za pokus,“ vzpomíná. A určitá dávka odvahy se vyplatila. V současnosti je galerie La Femme oázou pro díla desítek známých výtvarníků. Poslední dobou spolupracuje i s některými nadacemi na charitativních projektech.

Proč se vaše galerie jmenuje zrovna La Femme?

Galerie se totiž specializuje na jedno téma – ženu. Zdálo se mi, že je nadmíru konceptuálních výstav, kde je figurální tvorba eliminována – a tu figurální tvorbu představuje zejména zobrazení ženy. A jelikož jsme u Pařížské ulice v Praze a žena i dcera jsou francouzštinářky, tak řekly: „La Femme.“ Žena je totiž nekonečnou inspirací umění. Vždy se zobrazovala v různých podobách a zobrazovat se bude. O tom svědčí i množství vynikajících autorů zabývajících se různými styly výtvarného umění, které tady mám. Jak už jsem se ale zmínil, u nás se figurální tvorba v současné době moc neuznává. Například vloni Tomáši Hřivnáčovi nepřijali jeho grafiku Flamenco na Grafiku roku, ale pak s ní vyhrál X. mezinárodní bienále v Xátivě ve Španělsku. Grafika vznikla mimo jiné během cesty, kterou jsme podnikli s výtvarníky do Andalusie.

Vy podnikáte s výtvarníky cesty?

První nabídku jsme dostali do Brazílie v roce 2003 od jedné známé. Cestu jsme připravovali tři měsíce. Jejím cílem bylo načerpat inspiraci, malovat a seznamovat se s místní kulturou. V brazilských Lidicích nás přijali úžasně, bylo to skvělé. Když jsme přijeli za dva roky znovu, stále tam byla tribuna s nápisem „Zdravíme české umělce“ a černošská dechovka hrála českou hymnu a Škoda lásky. Doprovázely nás zpěvačky Radka Fišarová a Zuzana Norisová, takže se pořádaly i malé koncerty. Podobně vřelého přijetí se nám dostalo i v dalších zemích. Všude, kam jsme přijeli, se o nás zajímalo rádio, televize i noviny. Byli jsme pro ně asi exotičtí. Navštívili jsme i Kanadu, dvakrát Francii, Andalusii a teď se chystáme do Ekvádoru. Zvou nás taky do Šanghaje, Turecka, Reunionu či do Keni. Výtvarníci si přitom musí sami ušetřit na letenky, nemáme žádné granty.

Jste neuvěřitelně aktivní, prý také zadáváte výtvarníkům domácí úkoly. Jak to vlastně vzniklo?

Domácích úkolů bylo už 15. Vždy se mi líbila jedna černobílá fotografie, kterou v roce 1977 vytvořil můj bratr. Oslovil jsem nejprve pár svých nejbližších výtvarníků, od Antonína Sládka, Milana Chaberu, Borise Jirků, Františka Ronovského přes Oldřicha Kulhánka, Michaela Rittsteina a další, aby na ni udělali svou parafrázi. Nakonec se to rozkřiklo a první tematické výstavy s názvem Pocta jedné fotografii se zúčastnilo kolem šedesátky umělců. O domácí úkoly byl čím dál větší zájem. Následovala témata Malá pocta velké Edith, Venuše, Žena a automobil, Mona Lisa, Autoportrét a další. S některými tématy přicházeli sami umělci.

Pokud někdo nový chtěl, abych mu udělal výstavu, vyzval jsem ho k tomu, aby zpracoval domácí úkol. A když to bude dobré dílo, vystavíme ho. Domácí úkol je start pro ty, kteří chtějí spolupracovat s naší galerií. Teď máme desáté výročí vzniku, proto jsem se rozhodl nezadat konkrétní téma, ale jen jsem řekl: „Udělejte nejlepší obraz na téma žena jako nekonečná inspirace, jaký jste v životě udělali“.

To je ale velmi složité.

Ano. Na to samozřejmě většina odpoví: Copak mám nějaký nepovedený obraz?

Na tomto díle musí být žena a musí to být mimořádný obraz. Takže uvidíme, kdo vytvoří mimořádný obraz nebo kdo ho udělá na poslední chvíli. To se také pozná, ale někdy i na poslední chvíli vzniknou skvělé obrazy. Je to ohromně napínavé. Vždy se těším, co kdo donese. Ty nejlepší pak vystavíme na Art Prague v Mánesu.

Vaše galerie je ale hodně malá, mohli se někde lidé setkat s nějakými většími výstavami domácích úkolů a obrazů z cest?

Občas pořádáme souhrnné výstavy, v minulosti to bylo například v Toskánském paláci, na Staroměstské radnici, v Galerii Václava Špály, Muzeu Vladimíra Preclíka v Bechyni, Galerii Špejchar v Chomutově, Alternativě ve Zlíně, v Pelleově vile (Galerie Anderle) a dalších.

Čím se řídíte při výběru nových výtvarníků?

Například přijde výtvarník, se kterým spolupracujeme, a vezme s sebou kamaráda. Ukáže mi jeho věci, a když se mi to zdá zajímavé, řeknu mu, že si ho vyzkoušíme na domácím úkolu. Když se mu úkol povede, zaujme mě i návštěvníky, své k tomu většinou řeknou i moji známí výtvarníci, můžeme spolupracovat. Musím být ale čím dál víc náročnější, jednak z důvodu malého výstavního prostoru, jednak kvůli už tak velkému počtu výtvarníků, se kterými spolupracuji, a také musím samozřejmě zachovávat určitou kvalitu vystavovaných děl.

Jaký obraz je pro vás nejcennější?

Nelze asi jmenovat jeden obraz. Je jich celkem dost, ale vesměs jsou to většinou ty, které vznikly v rámci domácích úkolů a obrazů z cest, například od Borise Jirků, Antonína Sládka, Milana Chabery, Bohumila Eliáše, Jana Součka a mnohých dalších.

Mění se zájem o umění?

Na počátku existence galerie chodili víc cizinci. A také víc kupovali. Troufám si ale říct, že po jedenáctém září cizinců ubylo, teď jezdí jiná vrstva turistů ze zahraničí. Jsme tedy závislí spíš na české klientele. U nás je ale umění nesrovnatelně méně sledované než třeba ve Francii nebo ve Vídni. Když člověk jde Paříží, v galeriích jsou fronty, na výstavách je plno dětí, které si dělají skici. To u nás zatím tak časté není. Mám pobočku galerie v Horce u Staré Paky. Myslel jsem si, že když přinesu umění na venkov, hned se o to budou zajímat místní média. Ale nestalo se. Trvá dost dlouhou dobu, než se nová galerie dostane do povědomí.

Mohl byste vzpomenout na své začátky?

Než jsem dostal nabídku na provozování galerie, pořádal jsem dvacet let výstavy po celé Praze. Měsíčně jich bylo třeba deset. Na místě La Femme bývala galerie Pražský kabinet. Dva roky jsem s nimi spolupracoval, ale končili a nabídli mi volný prostor. Původně jsem po galerii ani příliš netoužil. Mám ale stovky kamarádů výtvarníků a říkal jsem si, že budou naštvaní, když to nevezmu. Budou to brát tak, že jim nechci udělat výstavu. Tak jsem nakonec kývl, a abych odboural nápor témat, specializoval jsem se na jedno. První rok jsem pořádal jen jednu nebo dvě autorské výstavy. Nyní už těch autorských mám třeba šest až sedm do roka. V dubnu tady budeme mít velkou výstavu k desátému výročí galerie La Femme.

Jak jste se vůbec dostal k výtvarnému umění?

Mezi mé koníčky vždy patřilo výtvarné umění a muzika. Původem jsem z Ostravy. Po příjezdu do Prahy jsem hledal práci, a když jsem objevil možnost pořádání výstav, říkal jsem si, že tohle bude něco pro mě, že mě to bude bavit. Myslím, že jsem se nemýlil.

Archiv, časopis Krásná 2010