V Indii nejste nikdy sami - Dušan Zbavitel (1. díl)

Kolikrát jste byl v Indii?

V Indii jsem byl celkem osmkrát. Je to moje největší životní láska a naštěstí také předmět mé profese. Vždycky jsem se v Indii cítil dobře, ovšem už jsem tam dlouho nebyl. Naposledy v roce 1978, kdy jsem dostal státní cenu od západobengálské vlády, takže mi dali výjezdní doložku, ačkoli jsem od osmašedesátého nemohl vycestovat. No a teď už se na cestu do Indie cítím starý. 

V Indii je to asi vždy dobrodružství.

To máte pravdu. Oproti střední Evropě vnímáte rozdíl v teplotě, ve stravě, v životních podmínkách, není lehké tam delší dobu žít. Pro starého člověka už to není. 

Jací jsou Indové, jak na vás zapůsobili?

Indové jsou trochu jako malé děti. Jsou obrovsky otevření, nemají žádné tajnosti, není jim trapné mluvit o jakýchkoli intimnostech, což Evropana často dost zaskočí. A jsou neskutečně zvědaví. Když jsem přijel poprvé do Indie, bydlel jsem na studentské koleji. Jakmile se rozneslo, že umím jejich jazyk, to znamená bengálštinu, jako by se protrhla přehrada, sesypali se na mě a už mě neopustili. Nebyla chvíle, kdy by vedle mne někdo neseděl na posteli a nevyptával se nadšeně, jaké je to u nás doma. Nedalo se nic dělat, musel jsem se z koleje odstěhovat, jinak bych vůbec nestudoval a jen si povídal. To je velice důležitý znak indické společnosti: v Indii nejste nikdy sami. Nejenom kvůli té obrovské hustotě obyvatelstva - v Indii nejsou prakticky pustiny; kde jedna vesnice končí, jiná začíná - ale hlavně díky tomuto způsobu komunikace. Třeba v Japonsku existuje ve velkých městech také ohromná hustota obyvatelstva, asi by tam člověk na ulici potkal podobné davy jako v Indii, ale přitom je v Japonsku nejvyšší míra sebevražd na světě, lidé jsou tam osamělí a drží si odstup. To Indové vůbec ne, a asi proto tam sebevraždy prakticky nejsou. Velkou roli v tom pochopitelně hraje i náboženství. Pokud hinduista opravdu věří, tak ví, že si sebevraždou nepomůže. Když ublíží sobě, je to z karmického hlediska stejné, jako když ublíží někomu jinému. A v příštím životě se dostane do ještě horší situace, než byla ta, která ho k sebevraždě přivedla.

Jaké je dnes v Indii postavení ženy?

Dnes už je to mnohem lepší, to se nedá srovnávat se starými dobami. Teoreticky jsou ženy plně rovnoprávné, ve městech chodí do škol, na kalkatské univerzitě dokonce studuje víc děvčat než chlapců. Mnoho žen je také již zaměstnaných. Co však ještě přetrvává, zejména ve venkovské společnosti, je tradice přikazující, že si žena nemůže vzít za muže, koho chce. Ženichy stále vybírají rodiče s ohledem na kastu, majetek a společenské vztahy. 

Takže je hinduismus patriarchální náboženství stejně jako křesťanství?

Je. Podle tradice všechny duchovní statky vytvořili muži. V cyklu přerozování je navíc žena na nižším stupni vývoje než muž, jen muž má možnost dosáhnout takové moudrosti, aby se z cyklu přerozování mohl vytrhnout. Žena ne, musela by se nejprve zrodit jako muž. I když to dneska v Indii nikdo nahlas neříká, pořád přežívá přesvědčení, že muži jsou něco víc. To je nakonec názor, který přetrvává i jinde po světě, nejenom v Indii. Je vždy znakem až vysoké vyspělosti společnosti, když se ženská otázka začne řešit. 

Je zajímavé, že mnozí Evropané dnes Indii vnímají skrze takové věci, jako je tantra, a tam je pozice ženy jakoby zásadní.

Tak to vypadá ze Západu. Když vezmete třeba populární Kámasútru, musíte si uvědomit, že to byla záležitost velice úzké vrstvy žen, totiž kurtizán, které měly v Indii vždy významné postavení. Tantrismus je dost specifickým náboženstvím a vymyká se z té patriarchálnosti hinduismu tím, že uctívá mimo jiné ženskou sílu zvanou šakti. Ale uctívání tohoto principu má spíše mystický charakter, nijak se nepromítá do struktury společnosti či do názorů, jak by měla být společnost uspořádána. 

Mimochodem, co je to vlastně tantra?

Na to je hodně těžká odpověď. Tantra není jedno soustavné učení, jediná soudržná filozofie. Obecně řečeno je tantrismus myšlenkový směr, který odmítá stereotypní způsob přijímání věcí. Jsme navyklí nějakým způsobem myslet, osvojili jsme si v dětství určité vzorce, a ty stále používáme a opakujeme. Tantra je rozbíjí. Učí, jak začít myslet úplně jinak. Nejjednodušeji bych tantru definoval jako buřičský způsob myšlení. V Indii zasáhl všechna tradiční náboženství – hinduismus, buddhismus i džinismus. Vnesla do nich něco nového, především dualistické vnímání světa a vývoje. Vždycky existují protiklady, plus a minus, a je třeba najít způsob, jak je sjednotit. V tom je tantrismus velmi blízký čínskému taoismu. Existují různé metody, jak protiklady sjednotit, každý směr má vlastní techniky – vyslovování manter neboli posvátných slov, džantry čili meditační kreslení nebo různé obřady včetně sexuálních. Protože když má dojít ke sjednocení protipólů, mužského a ženského principu, tak se přímo nabízí docílit toho spojením sexuálním. Ale to je jen jedna odnož. Právě o ni je na Západě pochopitelně největší zájem, v tantrismu samotném však jde o okrajovou záležitost. Tantrismus je strašně rozplizlý, patří do něho všechno možné, a kdybyste se ptal Indů, co rozumějí pod pojmem tantra, každý by vám řekl něco jiného. K tomu přispívá i to, že tantra je vysloveně tajné učení, filozofie tantrismu se smí sdělovat jen zasvěcencům, nikdo, kdo není zasvěcen přímo guruem, se nedozví nejvyšší tajemství. Pak je opravdu těžké říci, co tantra vlastně je. 

Jaký vůbec máte pocit z té módní vlny východního „duchovna“ v Evropě?

Je to dobré i špatné, jako všechno na světě. Někteří východní učitelé dnes přicházejí do Evropy jako velmi poctiví sdělovatelé pravd. Ovšem je mezi nimi i hodně vyslovených podvodníků. Nejlépe se ty dvě skupiny od sebe rozeznají podle dvou znaků. Ti praví nikdy nejsou misionáři v evropském smyslu, nikdy nikoho neobracejí na hinduismus či buddhismus. Vždy zdůrazňují, že pouze přinášejí alternativní pohled na život a osudy světa, nikoho neodvracejí od jeho dosavadní víry. To říká dalajlama i všichni ostatní skuteční duchovní učitelé z Východu. A pak je odlišíte ještě podle jedné věci – žádný z těch opravdových mistrů si nepřijel do Evropy vydělat. Duchovní učitel není nikdy kšeftař. 

Ono těch východních vln už bylo mnoho, vzpomeňme teozofy konce 19. století. Jak vnímáte třeba Krišnamurtiho, kterého madam Blavatská tehdy nabídla Evropě jako Mesiáše?

Krišnamurti byl asi velice cenný a čistý člověk, ale k tomu, co kolem teozofického hnutí vzniklo, jsem trošku skeptický. Připadá mi neuvěřitelné, co všechno hlásali.

Co by bylo nejcennější si z té východní duchovnosti vzít?

Myslím, že hlavně meditaci. Meditace je soustředění mysli na opravdu podstatné věci života, nic víc. Najít si chvilku každý den a v klidu se nad sebou zamyslet. 

Myslel jsem, že východní meditace znamená vzdát se úplně všech myšlenek.

Vzdání se myšlenek je až vrcholný stupeň meditace v józe. Vlastní meditace je zamyšlení, umění soustředit se na jedinou myšlenku, setrvat u ní a pořádně ji domyslet. To nám dnes chybí.

Archiv, časopis Krásná 2006